Básnická transpozice

Můj zemřelý kolega MUDr Svoboda vypravoval, že jel začátkem ledna 1964 rychlíkem do Prahy s básníkem Oldřichem Mikuláškem. Cestu tam i zpět strávili v bufetu a když dojeli s hodinovým zpožděním zpět do Brna, zatáhl Mikulášek Svobodu do vinárny San Marko. Tam to bylo samé Mistře sem a Mistře tam, Mikulášek byl vítaný host. Bylo mu tehdy asi 54 let, byl přes 10 let ženatý a měl mladou ženu.

"Člověče," povídá  opile Svobodovi, "já příjdu domů a než se naděju, chytnu takovou facku."

"Co se bojíš, " nabídl se Svoboda, "Já půjdu s tebou."

"To tak, ještě mít svědka," odmítl Mikulášek přátelskou pomoc.

V básnické transpozici do ideální roviny to zní takto:

Už nespěchám. Nespěchám ani domů.

Na holý pahýl slétne

cosi černého

a když se ozve z hrdla

cizí křik

táhne se i vzduchem

čerstvý šrám

k samému srdci.

(Svlékání hadů).