Sign In Sign-Up

Welcome!

Close

Would you like to make this site your homepage? It's fast and easy...

Yes, Please make this my home page!

No Thanks

  Don't show this to me again.

Close

Mohli jste jet prvním výtahem do premier étage (což znamená první poschodí, přestože je to na patře) a druhým výtahem do deuxiéme étage (což znamená druhé poschodí, přestože je to už vlastně třetí podlaží) a mohli jste jet třetím výtahem k jižnímu výtahu do troisiéme étage (což znamená třetí poschodí, přestože se to už zdá být mnohem výše) a stejně byste neuviděli jediný kočičí vousek na žádném z těch ziliónů matek, šroubků a nosníků té Olbřímí stavebnice, kterou pan Eiffel zanechal v Paříži. Jen samé matky, šroubky a nosníky, některé veliké a některé malé, některé blízko a jiné daleko, a domy klesající dolů, jak vy jste stoupali vzhůru, a stromy a maličká auta a maličké postavičky a bateaux mouches: výletní lodi, na které se nedostanete, dokud jste neviděli všechny historické památky.

Tak děti poslušně doprovázely své rodiče do premier étage a do deuxiéme étage a do troisiéme étage a nemohli se v klidu dívat na malinká auta a maličké zelené vláčky s jedním červeným vagónem uprostřed, protože rodiče nebo učitelé nebo průvodci turistů, případně nějaká kombinace všech těchto činiteků dohromady, pořád ukazovala na všechny ty historické památky a blábolila o všech strašlivých zápasech, než byly postaveny.

A jestliže děti řekly, že se nudí, rodiče řekli, to že je tedy strašné nudit se na Eifelovce, a když se děti ptaly proč, rodiče nevěděli co říci, a prostě na další prosbu dětí řekli, ne.

Adalgíze bylo osm roků, měla veliké hnědé oči a její vlasy připomínaly křížence mezi smuteční vrbou a artyčokem. Bydlela v malé a temné rue (což znamená ulici) se svojí velmi chudou tetičkou, která si ani nemohla dovolit kotě. Ronrona bylo to nejmazlivější a nejpřítulnější kotě v celé Paříži a Adalgíza ji právě adoptovala. Adalgíza schovávala Ronronu pod pršipláštěm a hloubala, jak ji dostat domů a Ronrona se začínala pod kabátem nudit a divit co znamenají všechna ta oh a ta ach a ta olala lidí okolo. A tak Ronrona začala mňoukat a Adalgíza se dívala nahoru a předstírala, že zkoumá , co to může ve výtahu znít jako mňoukání, a všichni se dívali nahoru a divili se, co to může ve výtahu znít jako mňoukání, a dokonce i pán od obsluhy se podíval nahoru, ale myslel si, že to skřípá nějaká kladka. Prostě jen kladka a nic víc.

Ale Ronrona nebyla žádná kladka a nepřestávala mňoukat, dokonce ani tehdy, když výtah zastavil, a tak se ji Adalgíza snažila utišit a Ronrona se snažila mňoukat, a Adalgíza se ji snažila udržet pod kabátem a Ronrona se snažila dostat ven, a jak se často stává, když se holčička snaží udržet kočku která chce ven, kočka utekla.

Utekla právě když všechna oh a ach a olala byla nejhlasitější, protože výtah právě zastavil a všichni vystupovali, aby se podívali na všechny ty historické památky. Unikla všem velkým drtícím botám šlapajícím okolo a utekla se na bezpečné místo, což byl shodou okolností jeden ze ziliónu nosníků, potom na bezpečnější místo, a potom na ještě bezpečnější a zakrátko byla dokonale v bezpečí na místě, které by jen kočka nazvala dokonale bezpečné, protože kdyby jste tam byli vy a podívali se dolů , tak byste v tenže okamžik zezelenali a zatočila by se vám hlava.

Ronrona se živila jídlem z restaurace a neplatila za něj (ale to je u koček normální), poznala všechny cesty po Eifelovce, a vyrostla do takové krásy , že neměla žádný problém najít si manžela a přesvědčit ho, aby se s ní odstěhoval na matky, šroubky a nosníky Eifelovky. Zakrátko měli koťata stejně přítulná a mazlivá jako Ronrona, a potom ta koťata vyrostla a jejich koťata vyrostla a měla koťata.

Jednoho dne, zatímco všichni turisté v deuxiéme étage, které sice není nejvýše, ale stejně dost vysoko, poslouchali výklad průvodce o les monuments historiques (což znamená o historických památkách), když malý chlapec, který se díval někam jinam, vyrušil.

" Nehloupni, Arture," řekla jeho matka," na Eifelovce žádné kočky nejsou."

" Ale podívej se," řekl Artur," támhle mezi všema těma matkama, šroubkama a nosníkama je zvíře se čtyřma nohama dolů a jedním ocasem nahoru!"

" Přestaň s tím nesmyslem, Arture," řekl jeho otec," a dívej se na historické památky!"

Ale Arturova matka si vždy myslela, že její manžel je příliš přísný a tak se podívala ...

A tak i Arturův otec se podíval, jenom aby dokázal sobě, své ženě a synovi, že žádné kočky na Eifelovce nejsou, a první věc kterou uviděl byla kočka.

Jak už to chodí, když něco takového řekne dítě, tak nikdo neposlouchá, ale když to řekne někdo dospělý, tak všichni ostatní dospělí se otočí a podívají.

" Jé, podívejte. Kočka!" říkali v mnoha jazycích a nářečích.

A pěkně brzo všichni viděli kočky všude okolo a pozorovali jen je a průvodce, který věděl všechno o les monuments historiques a chtěl se předvést, rozvzteklen osaměl.

A když turisté sešli dolů, tak pověděli turistům jdoucím nahoru o kočkách na Eifelovce a ti pak šli nahoru a viděli kočky a řekli dalším, a za pár hodin se rozkřiklo, že to co stojí za vidění v Paříži nejsou historické památky, ale kočky na Eifelovce.

Všechny státy zaměstnávají tajné agenty, aby věděli, jestli jiné státy o nich smýšlí špatně, a jestliže ano, co se s tím tyto cizí státy chystají podniknout. Francie není vyjímkou. A tak onoho odpoledne se jeden tajný agent dostavil k le Présidentovi ( což znamená k prezidentovi) s hlášením.

" Monsieur le Président," řekl mu (což znamená pane prezidente a je to prostě tak, jak to Francouzi říkají)," Monsieur le President, Eifelovka je zaplavena kočkami."

" Zaplavena kočkami, Monsieur le Président," řekl tajný agent.

" Obávám se, že pouličními," řekl tajný agent. " Některé jsou černé, některé bílé, některé šedé a některé zrzavé a jiné jsou ve všech možných kombinacích skvrn o proužků."

Tehdejší le Président byl velký muž s velikým nosem a prchlivou náturou. Chtěl, aby se všichni turisté dívali na les monuments historiques a jeli domů pěkně plní dojmů a uvědomil si hned, že jestli se turisté budou dívat na kočky, tak domů plní dojmů z les monuments historiques nepojedou.

" V současnosti se pokoušíme o přesné sčítání, ale naše snahy jsou stále rušeny pohyblivostí, neposedností a snadnou zaměnitelností zvířat," řekl tajný agent a pro tajného agenta je to jeden způsob jak říct: Nevím.

" Alespoň přibližně," křičel le Président, což znamená: Nemůžete to alespoň odhadnout? a je to jeden ze způsobů jak prezidenti ždímají inteligenci ze svých tajných agentů.

" Podle našich nejnovějších a nejpřesnějších zpráv," řekl tajný agent (to neznamená téměř nic, ale je to něco co tajný agent musí říkat velmi často, aby si udržel své zaměstnání)," je jejich počet odhadován na stovky, možná na tisíce."

" Sacrebleu!" zařval le Président, což znamená, že byl opravdu rozzuřen. " A co jste s tím podnikli?"

" No," řekl tajný agent, "pokoušeli jsme se je spočítat, ale vzhledem k pohyblivosti, neposednosti..."

Potom le Président začal přecházet sem a tam po konferenčním sále, který byl místem kam chodil přemýšlet - obrovská místnost, kde se dokonce i nábytek zdál mít dlouhé nohy, aby se vyrovnal jeho vlastním - a když vyšel ven řekl: "Musíme okamžitě svolat kabinet!" - což je tichý, důstojný a prezidentský způsob, jak říci: Pomoc!

A tak byli svoláni ministři a tajný agent jim referoval úplně od začátku a na konci jeho správy le Président řekl: "Tak jste to, pánové, slyšeli. Nyní jednejte." Ministři jsou totiž velmi důležití lidé a zprávám pouze nenaslouchají, ale musí podle nich i jednat.

Ministři byli zaskočeni, ale shlukli se a ubezpečovali le Présidenta, že "podniknou všechny potřebné kroky", což znamená, že neměli nejmenší potuchy co učinit, a potom všichni odešli domů, aby přemýšleli a byli nervózní z rad svých rodin.

Po patnácti dnech, což je příslušná doba pro takovéto státní záležitosti, le Président je povolal zpět a řekl:" Pánové. Před patnácti dny jsem vás informoval o vážném nebezpečí, které nám hrozí z ničím nevyprovokované kočičí invaze na Eifelovku. Co jste mezitím učinili?"

Ministři se ohlíželi kolem kdo začne, až nakonec ministr válečného námořnictva si odkašlal a začal.

"Monsieur le Président," řekl. "Jakožto ministra válečného námořnictva, bylo vždy mojí povinností a nejdůležitějším úkolem chránit naše pobřeží a teritoriální vody..."

"... S obrovským úsilím se nám podařilo protlačit Seinou křižník a jsme nyní připraveni hájit její vody proti jakémukoli pokusu..."

"Dobře ," řekl le Président, který věděl, že kočky jaktěživy ničí vody neohrozily, a také si uvědomil, že ministr válečného námořnictva, uváží-li se jeho omezené síly a vzdělání, udělal co mohl.

"Monsieur le Président," řekl ministr zahraničí, "před patnácti dny..."

"Dobře," řekl le Président, který věděl, že psi těžko vylezou za kočkami, a který si uvědomil, že ministr zahraničí, uváží-li se jeho omezené síly a vzdělání, udělal co mohl.

"A vy ?" zeptal se ministra školství. "A prosím přímo k věci."

"Připravili jsme historickou knihu, která ukazuje, že kočky byly posvátné v Egyptě, a také Forum Romanum je dosud plné koček a ..."

"Dobře, dobře," řekl le Président, který věděl, že kočky nedbají lidského výkladu historie, a který si uvědomil, že ministr školství nicméně učinil co mohl.

"Monsieur le Président," řekl ministr spravedlnosti," naši právníci a právní poradci nás ubezpečili, že můžeme kočky zažalovat pro..."

"No," řekl ministr spravedlnosti, "prozatím jsme si zajistili pokračování proceduální nulla osta."

"Prohlásili jsme každou kočku na Eifelově věži persona non grata, vlastně v jejich případě Felis catus domestica non grata" - což latinsky znamená kočka nežádoucí - " a umístili jsme o tom vyhlášky na všech přístupných místech Eifelovy věže."

"Hmmm," řekl le Président klesajíce hlouběji a hlouběji do svých myšlenek. "A vy?" zeptal se dalšího ministra, náhodou ministra letectva.

"Monsieur le Président," odpověděl. "Vzhledem k tomu, že nebyla vyhlášena válka, jsme omezeni pouze k mírové letecké špionáži," - což znamená, že slídění je to jediné, co se dá dělat, aby mírový stav přetrval a ještě je třeba jednat opatrně - "a tak jsme obdrželi tyto snímky kočičích ležení." A nabídl le Présidentovi velkou obálku plnou fotografií.

Le Président se na ně podíval. Byly to pozoruhodné snímky a velmi detailní. Mohli jste vidět kočky a kočky, koťata a další kočky a ještě kočky, některé se procházely po matkách, šroubcích a nosnících, některé jen tak seděly, a některé zřetelně dělaly opičky pro kamery.

"Sacrebleu! Sacrebleu!" řval le Président a znamenalo to, že je dvakrát tak rozzuřen, než když křičí jen jednoduché " Sacrebleu!". A rázoval po konferenčním sále několik minut a když se zastavil, zjistil, že stojí před ministrem Les Travaux Publiques - což znamená mužem, který má na starost stavbu historických památek zítřka.

"Monsieur le Président," řekl ministr Les Travaux Publiques," provedli jsme nejpodrobnější studii problému a zjistili jsme, že za jednu miliardu osumsetsedmdesát miliónů třistačtyřicetdva tisíc pětsedvacetsedm let, tři měsíce a přibližně sedmnáct dnů opotřebují kočky Eifelovu věž nadobro."

"Sacrebleu! Sacrebleu! Sacrebleu!" řval le Président." Musíme okamžitě něco podniknout!"

Rázoval ještě chvíli po místnosti hluboce zamyšlen, potom se zastavil a ...

"La guerre aux chats!" sborem opakovali ministři, jak velí vlastenectví v takovýchto případech.

"En avant la Garde Républicaine!" ( Republikánská gardo, pochodem vchod!) zakřičel ministr obrany z okna a všichni le Présidentovi koni a všichni le Présidentovi muži s bubny a prapory a vším vybavením se řadili u bran prezidentského paláce k válce proti kočkám.

Jenže problém je v tom, že k úspěšnému vedení války je třeba, aby nepřítel spolupracoval. To znamená, že jestliže vy máte Garde Républicaine a pošlete ji do útoku, pak nepřítel musí zorganizovat svoji vlastní proti-Garde Républicaine a poslat ji do protiútoku (a to ne příliš divoce), jinak se situace stane velmi nepřehlédnou a frustrující. Kočky však toto nevěděly a tak se prostě jen dívaly dolů na vlny útočících koní a vojáků a blýskající se šavle, a jen vypadaly zadumaně. Když Garde Républicaine dorazila na velké prázdné prostranství po Eifelovkou, tak zastavila a poručík šel za kapitánem.

A kapitán si sundal přilbu, podrbal si hlavu, nasadil si přilbu a odpověděl: "Zavoláme posily." Což je něco, co by každý statečný voják učinil v takovéto matoucí situaci.

Zprávy o průtazích rychle dospěly do prezidentského paláce a le Président je zachmuřeně sdělil svým ministrům.

"Já to říkal, já to říkal," řekl náměstek ministra obrany, který tajně záviděl ministru obrany a doufal, že dostane jeho místo. "Koně jsou pro moderní válku zastaralí."

"Ale," odvětil ministr obrany, "vy jste také uznal, že Garde Républicaine by vypadala hloupě na skůtrech!"

"Pánové, pánové," přerušil je le Président. "Toto je národní krize, proto odložte stranou své různice a semkněte se kolem praporu až do dosažení konečného vítězství!"

Ministr a náměstek byli velmi zahanbeni těmito slovy a přestali se okamžitě přít.

"Jelikož toto je speciální válka, měli by snad zasáhnou speciální jednotky, "řekl ministr obrany.

Le Chasseurs Alpins jsou speciální horské jednotky, vycvičené ke slézání nedostupných štítů a vztyčování svých vlajek na vrcholech, nestaraje se o protivníka. Tak byli povoláni a jak se očekávalo, jejich kapitán zakrátko vztyčil prapor na vrcholu Eifelovky. A poté, co dovedl svoje muže na vrchol, galantní kapitán je opět dovedl dolů a odešel s hlášením k le Président.

"Monsieur le Président," řekl, "vztyčili jsme naši vlajku na vrcholu Eifelovy věže."

"Já to věděl, já to věděl, já to věděl!" naříkal le Président. Vždy totiž věděl, že se nedá věřit nepříteli, který ustoupí, když vy postupujete. Takovýto nepřítel se s pravděpodobní rovnající se jistotě navrátí do starých pozic, jakmile vy se stáhnete.

A tak se le Président rozhodl obejít se bez ministrů a obrátit se ke svým tajným poradcům.

Tajný poradce číslo jedna navrhoval vyhladovět kočky zavřením všech restaurací na Eifelovce. Tajný poradce číslo dvě řekl, že to by bylo špatné pro obchod, a protože jeho teta vlastnila jeden z těchto restaurantů, navrhl místo toho, aby kočky byly odpraveny elektrickým proudem, totiž spojením Eifelovy věže s nějakým vedením vysokého napětí. Tajný poradce číslo tři namítal, že toto by mělo za následek smrt tisíce nevinných ptáků, a protože byl ornitolog navrhl místo toho, aby kočky byly vykouřeny hranicemi z pneumatik, rohoviny a vůbec všech smradlavin, na jaké se dá pomyslet. Tajný poradce číslo čtyři navrhoval vyhodit tajné poradce číslo jedna, dvě a tři, protože jejich nápady by udělaly děsivý dojem na všechny turisty, kteří se měli dojmout historickými památkami. Navíc byl výrobcem voňavek.

Byla to roztomilá stará dáma, jež neměla na světě nepřátel, a žila ve vysokém chateau (to znamená zámku) s vysokými stěnami, vysokými věžemi, místnostmi s vysokými stropy, vysokými postelemi, vysokými stoly a vysokými židlemi. Už od dob, kdy le Président byl malý chlapec, slyšela ho stěžovat si mnohokrát na jeho nepřátele a naučila se brát s rezervou to, co řekl v rozčilení. A tak i tentokrát trpělivě poslouchala a byla si jistá, že celá záležitost není zdaleka tak hrozná, jak se její syn domníval.

"Já si myslím," řekla, "že všechny ty kočky musí mít mámu. Nemohl bys ji najít a přesvědčit ji, aby slezla dolů se všemi svými koťaty a jejich koťaty a koťaty jejich koťat?"

Jako vždy je matčin nápad k něčemu, pomyslel si le Président. Jak ale jenom poznat tu mámu, pramámu a prapramámu všech těch koček, koťat a koťat jejich koťat? Jak už to tak s pouličními kočkami chodí, je nanejvýš obtížné určit, kdo je čí příbuzný, a kdo je pouze přítel rodiny, a to i u koček na zemi, nemluvě už vůbec o kočkách na matkách, šroubech a nosnících Eifelovky.

"Proč se nezeptáš mé tělesné stráže, pana Inspecteura Croutona?" řekla matka pana le Présidenta. "Používá jakousi magii zvanou deduktivní uvažování a říká o ní, že ji může vyzkoušet každý na místo volání mámy, a řeší s ní i ty nejzamotanější případy.

Další skvělý nápad, pomyslel si le Président. Inspecteur Crouton byl největší odborník na záhady u pařížské policie. Mohl se snadno stát šéfem celého policejního sboru, ale protože byl příliš čestný a hodný, skončil jako tělesná stráž u le Présidentovy matky, což bylo celodenní zaměstnání, kde nemusel vůbec nic dělat, protože ta stará dáma neměla na světě žádné nepřátele.

Když byl povolán do prezidentského paláce a zasvěcen do nového úkolu, Inspecteur Crouton ani nemrkl. Pozorně a uctivě naslouchal všemu, co měl le Président na srdci a svým klidným a uvolněným jednáním vzbudil u le Présidenta naději, že se konečně něco pohne. Potom odešel domů s bolestí hlavy.

Kočičí máma, myslel Inspecteur Crouton, by tam byla před svými koťaty a tak první kočka na Eifelovce byla asi máma. Kdy byla první kočka spatřena? A proč by se kočičí máma zničeho nic přestěhovala na Eifelovku? Kočky milují místo, kde jako koťata vyrostly, a jestliže je někdo nepřenese, tak se obvykle nestěhují. Kdo chodí na Eifelovku? Samozřejmě turisté, a potom pár Pařížanů. Turisté ale nemají kočky, protože je nechávají u nějaké ochotné osoby, která slíbila, že se o kočku postará. Tak to asi byl někdo z Paříže. Kdo? Někdo kdo se chtěl kočky zbavit? Těžko - je mnohem snazší ztratit kočku někde venku, než ji brát na Eifelku. Tak kdo?Někdo kdo miluje kočky tak, že má vždy nějakou s sebou? Stěží - kočky nemají rády, když je někdo tahá moc dlouho. To ví každý, jestliže to ovšem není dítě, které toto ještě nezjistilo. Dítě, které právě našlo kočku a chce si ji vzít domů? A které jde na Eifelku a doufá, že ji ukryje celou tu dobu pod kabátem?

Příštího rána už Inspecteur Crouton pátral na místě s první skupinou turistů u prvního výtahu. Jestlipak jste tu někdy viděl chlapce nebo holčičku s kotětem? ptal se obsluhy výtahu. Zajisté ne, Monsieur. Kočky nejsou na Eifelovce dovoleny. A co u druhého výtahu? Zajisté ne, Monsieur. A u třetího? Čtvrtého? Zajisté ne, Monsieur. Všichni z obsluhy znali své povinnosti a nikdo by nestrpěl kočku na Eifelově věži.

Inspecteur Crouton sešel dolů trošku zklamaný, ale ne moc, protože měl víru ve svou magii a věděl, že pracuje jen, když je spojena s trpělivostí.

Takže nikdo neviděl dítě chovající kotě na Eifelovce. Proč? Mais évidemment (což znamená, Ale jasně) protože kotě bylo ukryto pod kabátem nebo pršipláštěm. Správná otázka tedy je: slyšel někdo kotě?

Inspecteur Crouton šel zpátky a zeptal se u všech obsluh. Non, Monsieur. Kočky nejsou na Eifelově věži dovoleny. Všichni lidé z obsluhy znali svoje povinnosti a nedovolili by kočku na Eifelovce.

Inspecteur Crouton sešel dolů trošku zklamaný, ale stále s vírou ve svoje myšlení protože věděl, že ztratit víru ve vlastní myšlení je nejjistější cesta, jak si zkomplikovat problémy.

Takže nikdo neslyšel kotě ve výtazích na Eifelovku. Proč? No, jedna možnost je, že bylo zticha. Ale koťata jsou jako děti - nejsou zticha příliš dlouho, jestli ovšem netropí nějakou lumpárnu. Tak proč? Mais évidemment, protože kočky jsou na Eifelovce zakázány, tak kdo by si na Eifelovce pomyslel, že vlastně opravdu slyší kočku? Jen si to představte , kočka na Eifelce! Lidi by se jen dívali nahoru a divili se, co to může ve výtahu znít úplně jako mňoukání. Skřípající kladka, samozřejmě. Prostě kladka a nic víc. Takže, nemohla si obsluha myslet to samé?

A tak Inspecteur šel zpátky k prvnímu výtahu, aby se zeptal pána od obsluhy, zda neslyšel jednoho dne před dvěma či tři roky skřípající kladku, kladku a nic víc. Non, Monsieur, řekl pán. Naše kladky jsou olejovány dlouho předtím, než vůbec mají příležitost zaskřípat. A druhá obsluha? Non Monsieur. Třetí? Non Monsieur. Čtvrtá obsluha? " Qui monsieur," řekl pán. "Dokonce jsem si udělal poznámku v notesu, abych to oznámil opraváři, aby přišel a namazal tu kladku, to by byla hanba nechat ji vrzat, nemyslíte, Monsieur? Tak on přijde a říká: "Tak která kladka? Žádné skřípání neslyším." A já zase: "Ale ano, skřípe tam. Slyšel jsem to na vlastní uši." A on říká: "To je lež. Moje kladky neskřípou." A já jsem řekl: "Já že jsem lhář?" A on řekl: "Tvrdím, že jste lhář, protože jste na mě žaloval." A já řekl: "Odvolejte to, nebo vám jednu vrazím." A potom přišel vedoucí nás urovnat a řekl: "No tak, no tak, nechte toho. Možná, že to

nevrzala kladka. To možná mňoukala kočka." Náš vedoucí se pořád snaží být zábavný, Monsieur, a my se musíme smát, abychom si udrželi místo..."

"A máte ještě ten notes?" přerušil ho Inspecteur Crouton.

"Samozřejmě, Monsieur," řekl pán od obsluhy. "Já nikdy nic nevyhazuju. Je v naší šatně."

Tak Inspecteur Crouton šel s pánem od čtvrtého výtahu, aby se podívali po tom sešitu.

"A jaké datum má ten záznam se skřípající kladkou?" zeptal se Inspecteur Crouton.

"Tak dvacátého, co?" řekl Inspecteur Crouton. "Tak děkuju mockrát." A sešel dolů a sedl si venku do kavárny.

Takže to bylo dvacátého dubna, když někdo přinesl první kočku na Eifelku, mudroval Inspecteur Crouton srkaje café filtre a díval se na holčičku hrající si na ulici s kočkou, měl totiž stejně rád děti, jako měl rád kočky. Bylo to pravděpodobně dvacátého dubna když někdo, pravděpodobně dítě, přinesl kočku, pravděpodobně kotě, někde ukrytou, pravděpodobně pod pršipláštěm, na Eifelovku a tam ji ztratil, asi protože se jí snažila udržet schovanou a kočka chtěla ven. (Vidíte co zmůže deduktivní uvažování).

Teď, kdo půjde na Eifelku dvacátého dubna, aby to bylo dítě, nejspíš pařížské dítě milující kočky? Tak to se podívejme, řekl si pro sebe a vytáhl kapesní kalendář. Dvacátého byl školní den, tak proč to dítě nebylo ve škole? Nemoc? To ne, protože mohlo ven. Záškolák? Tomu nemohl věřit. Takové hodné dítě, které má rádo kočky, dítě které se nejspíš hodně podobá té roztomilé holčičce, co si hraje na ulici s číčou! Tak tedy, proč? Protože to byl pro ni nebo něho nějaký zvláštní den a tak on nebo ona nemusel jít do školy? Ale jak zvláštní? Narozeniny? Možná. Ale co když tam byl nějaký jiný důvod, jako třeba že byl svátek svatého stejného jména?

A kterého svatého bylo dvacátého dubna, jen pro zajímavost? Inspecteur Crouton se podíval do kalendáře a četl: Svatá Adalgíza. Svatá Adalgíza... Koho pak to viděl, zcela nedávno, kdo se tak velmi vypadal jako Adalgíza? Ovšem! Může být že...

"Jak se jmenuješ, holčičko?" zeptal se holčičky, která si na ulici hrála s kočkou.

"Adalgíza, Monsieur," odpověděla holčička velmi zdvořile.

To bylo štěstí, ovšemže, ale musíte uznat, že Inspecteur Crouton si ho zasloužil.

"A řekni mi, Adalgízo," pokračoval, "neztratila jsi někdy, zcela náhodou, na Eifelovce kočku?"

"Deduktivní uvažování," řekl Inspecteur Crouton podle pravdy, "je to jakási magie, kterou každý může vyzkoušet místo aby hned volal mámu."

" Bylo to nejmazlivější a nejpřítulnější kotě," řekla Adalgíza, "a jmenovala se Ronrona."

"A řekni mi, Adalgízo," řekl Inspecteur Crouton," chtěla by jsi ji zpátky?"

"Ó, ano," řekla Adalgíza, "ale já bydlím u velmi chudé tetičky ve velmi malém domku ve velmi malé rue. Nemůžeme si dovolit ani kotě, a Ronrona musí už být veliká kočka!"

"No, řekl Inspecteur Crouton," a co myslíš kdybych řekl o pomoc le Présidentovi?"

"Monsieur le Président? "divila se Adalgíza. "Co ten může udělat?"

"Ó," řekl Inspecteur Crouton," třeba by mohl poslat pro kočku každý den mlíčko a nějaké jídlo po Garde Républicain do vašeho domku!"

"Počkej chvilku, Adalgízo. Počkej, až zatelefonuji panu le Présidentovi a domluvím to s ním," řekl Inspecteur Crouton, který vždy domlouval takovéto věci předem, aby toho později nelitoval.

Tak zatelefonoval le Présidentovi a řekl: "Monsieur le Président, myslím že dénouement ( čili řešení) toho kočičího případu je na dosah. Slibujete, že pošlete každý den mléko a žrádlo po Garde Républicain na jistou adresu kterou vám řeknu?"

"Mais bien sůr (ale ovšem), "řekl le Président. "Slibuji."

"A... Hm, Monsieur le Président, "řekl Inspecteur Crouton. "Možná to bude pro více koček..."

"Dobrá," řekl Inspecteur Crouton, "v tom případě se dénouement bude konat za půl hodiny pod Eifelovou věží."

"Počkejte na mě," řekl le Président," přijdu s celým kabinetem."

A tak Inspecteur Crouton šel za Adalgízinou tetičkou a důvěrně jí slíbil, že Garde Republicaine se postará o jakoukoli kočku v domácnosti (neboť kdo by pochyboval o prezidentově slovu, Mais bien sůr?) a protože opravdu vypadal důvěryhodně, tak mu tetička uvěřila. Potom požádal o dovolení vzít Adalgízu na Eifelovku, a protože vypadal tak důvěryhodně a slíbil, že dají pozor na přechodu, tak mu to dovolila. Potom vzal Adalgízu za ruku a šli na to velké prázdné prostranství pod Eifelovkou a čekali.

Brzo se objevila velká černá limuzína pana le Président a po ní velké limuzíny všech ministrů (ačkoli ne tak velké jako limuzína Présidentova). Zaparkovali ve velkém kruhu na velkém prázdném prostranství a čekali na dénouement.

"A teď, Adalgízo" řekl Inspecteur Crouton, "zavolej svoji kočku."

"Ronrono, Ronrono. Vien ici, Ronrono, vien ici," volala Adalgíza. Znamená to, Pojď sem, Ronrono, pojď sem. "Vien ici, Ronrono, vien ici."

V tom jakoby celá Eifelovka oživla. Ze všech matek, šroubků a nosníků slézaly kočky a kočky s koťaty a kočky s koťaty a další kočky i koťata, některé černé, některé bílé, některé šedé, některé zrzavé, a ve všemožných kombinacích pruhů a fleků, a následovaly jednu kočku, to byla - uhodli jste - Ronrona. To je tak, přestože Ronrona měla na Eifelce krásný život, byla milována manželem a koťaty a koťaty těchto koťat, postrádala jednu věc a stále po ní toužila, a tou byla lidská láska, ta láska, kterou poznala jenom na kraťoučkou hodinu, když byla malá a Adalgíza ji zvedla a mazlila se s ní. A Ronrona byla ta nejmazlivější a nejpřítulnější kočka v Paříži.

Když uslyšela Adalgízu, tak spěchala dolů ze všech těch matek, šroubů a nosníků, a protože byla matka a babička a praprabába všech ostatních koček (přestože byla dosud mladá a hravá), všechny ostatní kočky ji následovaly. A dokonce když se kočky ocitly na pevné zemi, na velkém prázdném prostranství pod Eifelkou, tak zůstaly v dlouhatánské hadovité řadě a nikdo se nestrkal, aby se dostal první k Adalgíze k pohlazení (což by mohlo pohřbít nebohou Adalgízu pod horou koček). Nikdo se nestrkal protože tak byly vychovány - prostě se nestrkáš, když žiješ na Eifelce.

Le Président byl z toho pohledu nadšen a samozřejmě už myslel na dárek pro Adalgízu a povýšení pro Inspecteura Croutona a ministři byli žárliví a soupeřili o le Présidentovu pozornost.

"Monsieur le Président," řekl ministr námořnictva, "díky našemu křižníku se kočky ani nepokusily napadnout Seinu."

"Monsieur le Président," řekl ministr zahraničí, "naše spojenectví se psy Paříže je dnes pevnější než kdy dříve!"

"Monsieur le Président," řekl ministr školství, "kapitola kterou jsme doplnili historii..."

"Monsieur le Président," řekl ministr spravedlnosti, "Justice est faite." (což znamená, Spravedlnosti bylo učiněno zadost, a často to také znamená, že to byla zásluha mluvčího.)

"Monsieur le Président," řekl ministr letectva, "vzdušný průzkum ukazuje, že Eifelova věž je nyní naprosto zbavena koček."

"Monsieur le Président," řekl ministr Les Travaux Publiques," naše prohlídky ukázaly, že opotřebení Eifelovy věže, dokonce i na místech, kde si kočky brousily drápy, je zcela zanedbatelné."

"Děkuji vám pánové," řekl la Président. "Obdržíte vyznamenání v nejbližší době, ale teď se podívejme, co bych mohl učinit pro malou Adalgízu a našeho statečného Inspecteura Croutona."

"Monsieur le Président," naříkala, "ale tetička nikdy nedovolí tolik koček v našem malém domě. Vždyť by se ani nevešly do naší malé rue!"

Le Président se zahleděl na dlouhou klikatící se řadu koček, které čekaly až je Adalgíza pomazlí a okamžitě si uvědomil vážnost problému. Podíval se na své ministry, kteří hluboce hloubali nad problémem podle svých omezených možností a vzdělání, a dovtípil se z jejích výrazů, že žádné řešení není na blízku. Jen na čestné tváři Inspecteura Croutona byl záblesk řešení.

"Monsieur le Président," řekl Inspecteur Crouton, "Madame votre mére" - což je, Madam, vaše matka - "žije ve vysokém chateau a miluje kočky."

"Deduktivní uvažování, Monsieur le Président. Můžu vám něco pošeptat?"

"No," řekl le Président, "myslím že ano, jestliže je to státní tajemství...Omluvíte nás?" zeptal se svých ministrů, kteří si mohli vykroutit krky aby slyšeli předstírajíc, že se dívají jinam.

"Ale samozřejmě!" odpověděli ministři překotně, ale neúpřímně.

"Tak si vykrucujte krky na opačnou stranu!" zařval le Président, který věděl, kdy je třeba být přísný.

Ministři zrudli a byli příliš zmatení, než aby poslouchali.

"Monsieur le Président," šeptal Inspecteur Crouton, "proč myslíte že Madame votre mére žije ve vysokém chateau s vysokými stěnami, vysokými věžemi, vysokými stropy, vysokými postelemi, vysokými stoly a vysokými židlemi a neustále chce, abych ji hlídal, přestože je to roztomilá stará dáma a nemá na světě žádné nepřátele?"

"Mais évidemment, Monsieur le Président, Madame votre mére se bojí myší!" šeptal Inspecteur Crouton.

"Tak proto!" vykřikl le Président, tak překvapen že zapomněl šeptat. Ale včas si to uvědomil a pokračoval velmi tiše. "...když pomyslím, že mě málem přesvědčila, že nábytek musí mít dlouhé nohy aby byl pěkný! Dokonce i do prezidentského paláce jsem dal ten bláznivý nábytek a ministrům teď visí nohy se židlí! Proč to ale nikdy nikomu neřekla?"

"Však víte, Monsieur le Président," řekl Inspecteur Crouton, "jaké jsou matky. Měla strach, že by to poškodilo vaši politickou kariéru kdyby se to rozkřiklo."

" Aha!" řekl le Président a otřásl se při myšlence, co všechno by mohli učinit jeho protivníci s takovouto informací. "Nikdo nemůže být dosti opatrný, aby si udržel místo, co?" dodal a podíval se na Inspecteura Croutona, který mu odpověděl pohledem plným porozumění.

"A jestli si chcete ověřit mé podezření," řekl Inspecteur Crouton (teď již nebylo potřeba šeptat), "tak jí povězte, že jste našel zilión toulavých koček a že byste je rád vzal k ní domů."

"To je vynikající nápad," řekl le Président. "Nikdo se zdravým rozumem by nepřijal zilión koček jestliže ovšem..." ( A tady mrkl na Inspecteura Croutona, protože měli společné tajemství, které žárliví ministři okolo neznali.)

Potom le Président zavolal matce z telefonu ve velké černé limuzíně a ona, jak Inspecteur Crouton předvídal, zvolala: "Zilión toulavých koček? Ale to je nádherné. Budu přešťastná když tu budou se mnou."

A tak Adalgíza a její tetička byly pozvány, aby se přestěhovaly z jejich malého domu na malé rue do vysokého chateau le Présidentovy matky a pomohly jí starat se o všechny kočky. A tam potom všichni šťastně žili.

Odborníci vypočítali, že nejbližší myš žije osmdesát kilometrů od chateau, a to znamená že Inspecteur Crouton má více času pro sebe, a to je všechno, co potřebuje a co žádá.

A Eifelovka je zase bez koček a turisté se dívají na historické památky a domů se vracejí plní dojmů.