|
|
Mentionová teorie profesora Kahudy byla v sedmdesátých létech minulého století českou senzací. S její pomocí se mu podařilo nemožné - učinit v materialistickém Československu parapsychologii "salonfahig" a provádět v rámci Akademie věd výzkum proutkařství a okultismu.
Taková zástěrka však byla celkem zbytečná. V hnízdě úhlavních nepřátel reálného socialismu parapsychologický výzkum probíhal dávno a existovalo reálné nebezpečí, že bude využitý pro vojenské účely. Takovým možným využitím byla lokace ponorek s nukleárními raketami, jejichž poloha se jinak nedala zjistit, takže nemohly být zasaženy. Senzibilové, kterým se ukázaly fotografie ponorek, či ještě lépe nějaká věc patřící členu posádky, snadno mohli ukázat na mapě polohu číhajícího dravce. Vzhledem k hrozbě zaostávání v tomto oboru bylo nutné provádět také podobný výzkum bez ohledu na ideologii.
Profesor Kahuda zvolil jinou taktiku. Tvrdil, že pracující mozek produkuje částice, které nazval mentiony. Podpořil tuto hypotézu stránkami vzorců popisujících vlastnosti těchto hypotetických částic. Vypadalo to hrozně učeně, pan profesor virtuózně využil své znalosti fyziky, ale konstrukce to byla značně vachrlatá.
Profesora Kahudu jsem viděl jen jednou a to jen z dálky na jeho přednášce.
Konala se na okraji Brna v obrovském sále. Ten byl přeplněn posluchači, kteří považovali Kahudu za malý zázrak, že smí veřejně mluvit o spiritismu. Na přednášku nás šla celá skupina s cílem jeho teorii znemožnit. Když jsme přišli, sál byl už téměř plný. Uvázli jsme kdesi vzadu a na naše ironické dotazy a poznámky se už nedostalo.
Středoškolský profesor fyziky Kahuda, který měl i vědecké ambice, to dotáhl až na ministra školství (1954-1963). Jeho životopis lze najít na internetu v časopise Cesty psychotroniky 1/2000 http://www.fsoft.cz/rf/cbp/casopis3/c3.htm
Když byl v rámci jedné reorganizace profesor Kahuda zbaven funkce, dostal trafiku - psychologickou laboratoř, později Ústav sociálního výzkumu mládeže, kde zkoušel test inteligence a pokoušel se měřit rychlost myšlení. Tehdy došlo ke zkratu, který někdy považuji za cimermanovskou mystifikaci.
Profesor Kahuda využil své znalosti literatury. Sovětský vědec Kobozev vydal knihu věnovanou termodynamice procesů informace a myšlení, ve které tvrdil, že pro vysvětlení procesu myšlení jsou nutné fyzikální částice, které pojmenoval - psychony. Měly být o několik řádů lehčí než elektrony. Sovětská věda tehdy produkovala mnoho takových převratných teorií, aby předehnala vědu kapitalistickou.
Pan profesor se nespokojil s pouhým vyhodnocováním testů, ale vyslovil hypotézu, že při jejich řešení testované osoby indikují kvantovanou mentální energii odpovídající psychonům. Tato kvanta nazval mentiony. Kvanta jsou částicová a proto nová teorie byla čistě materialistická, aniž by musela mít hmotnost.
Svou ideu pan profesor rozpracoval v celé sérii článků. Ty vycházely v různých časopisech, které byly ochotné kontroverzní tvrzení publikovat.
Mimo to podle sovětského vzoru tehdy bylo možné získat patent nejen na vynález, ale také na vědecký objev, tak se přihlásil také o příslušný diplom.
Já jsem se s mentionovou teorií seznámil v časopise Věda a technika mládeži, který jsem čítával spolu se synem (a asi pečlivěji než on). Mimochodem, ochota časopisu publikovat kontroverzní teorie mne inspirovala, abych v něm zveřejnil svou, o existenci dvou různých funkcí entropie, které jsou aditivní a měří symetrii.
Můj kolega ve Výzkumném ústavu makromolekulární chemie Z. Chromý (proslavil se v televizní soutěži svými mimořádnými knižními znalostmi o českých ženách) mne upozornil na sérii Kahudových článků v Časopise lékařů českých a spojil mne s dalšími oponenty, mezi nimiž byl i můj bývalý učitel, docent Bár. Tento odborný časopis připustil diskusi, tož jsme se do ní pustili. Mimo nás se ozvali kritici i na Slovensku a nakonec se museli vyjádřit i filozofové. To vedlo k zastavení diskuse.
Na tu se úplně zapomnělo, takže když začátkem 90. let ve Vesmíru vyšel článek, jak se čeští vědci uráželi, tak tam naše diskuse zapadla, ačkoliv jsem v ní opatrně postuloval existenci dementionů, což by byla kvanta záporné mentální energie, debility.
Profesor Kahuda byl fyzik a pojem rychlosti se mu zúžil na rychlost translace, pohybu prostorem. Rychlost myšlenkových pochodů má však jiný charakter.
U počítačů je důležitá rychlost procesoru, jakým vyřizuje instrukce. V mozku je analogií procesoru jednotlivý neuron. Neurony pracují paralelně a jsou vzájemně propojeny do sítě. Probíhají v nich biochemické reakce, které se dnes exaktně studují. Jejich rychlost určuje rychlost myšlení a nikoliv snad nějaké částice. Domyšlení Kahudovy myšlenky ad absurdum vede k zajímavým otázkám.
Pokud řeší problém, jak se dostat k potravě, pes, vznikají v jeho mozku psiony?