Týden, 1999, číslo 36, strana 8

Dospělý národ

Milan Kunz,

 

O hrdosti a kompromisech (č.35)

Pistoli jsem držel po prvé v rukou, když mi bylo sedm let. Dodnes si pamatuji ten ponurý sál venkovského hostince s nízkým trámovým stropem, osvětlený snad jen petrolejovou lampou. Místnost byla opuštěná, jen u jednoho stolu seděl tatínek s maminkou a o něčem spolu tiše hovořili, možná jen mlčeli. Stál jsem za tatínkem a celou pozornost jsem soustředil na pouzdro u opasku, kde byla opravdová pistole. Pomalu jsem se k ní blížil, až se mi ji podařilo nepozorovaně vyjmout. Fascinovaně jsem si ji prohlížel a myslel jsem si, že kdybych já měl takovou pistoli, tak bych se Němcům nikdy nevzdal. Bylo to krátce po Mnichovu, tatínek byl mobilizován, my s maminkou jsme za ním přijeli na návštěvu do jeho mobilizační posádky. Než jsem se mohl vydat na pochod k hranicím, rodiče si všimli, že jsem podezřele tichý, a zbraň mi zabavili. Tím vzpomínka končí.

Shodou okolností, které z mé strany nemají s mým dětským vlastenectvím nic společného, jsem seděl 21. srpna 1968 večer nad rozebranými součástkami pistole a vzpomínal na své dětské odhodlání bránit vlast a přemýšlel, jak se po vstupu vojsk zachovat. Zoufale jsem hledal důvody, které mi brání, abych nevzal pistoli a nešel zastřelit sovětského vojáčka, který nás od rána hlídal u brány, hladový a žíznivý, protože jeho načalstvo nezajistilo ani nejnutnější zásobování.

Postupně jsem eliminoval všechny rozdíly situace jako nepodstatné plané žvásty propagandy. Až zbyl jediný důvod: Mezi oběma událostmi uplynulo třicet let a já jsem byl už dospělý. Dovedl jsem si představit všechny důsledky své akce.

S využitím momentu překvapení se okupační vojska dala rozdrtit, potíž byla v tom, že nestačilo porazit armádu, která k nám vtrhla. To by jen vydráždilo ruského medvěda. Bylo nutné dojít až do Moskvy. Před tím než jsem se na tuto dlouhou cestu vydal, jsem si uvědomoval, jak skončil Napoleon i Hitler. Krveprolití nemohly vyvážit věci, které padaly na druhou stranu misky vah. Okupace se dala přežít. Bylo jisté, že si budeme muset dávat větší pozor na to, co říkáme, že nám bude dál ujíždět vlak technického pokroku, že se staneme zaostalou zemí.

Před službou jsem prošel městem, polepeným tisícovkami improvizovaných plakátů, poslouchal jsem rozhlas. Tak jsem věděl, že tak, jak jsem se rozhodl já, se rozhodla převážná většina občanů této země.

Úvahy o tom, co se mělo stát v roce 1938 i v roce 1968 neberou v úvahu psychologickou stránku rozhodování. Chováme se prostě jako dospělí lidé.

Nechci hodnotit, zda být dospělý je dobrý nebo špatný povahový rys, zda je to vůbec součást povahy nebo jen věc zkušenosti, která se získává věkem. Ale k tomu, aby se člověk či národ ze svých zkušeností poučil, musí být dostatečně inteligentní. Příkladů dospělého chování je hodně. Dospěle se chovali třeba Indové vedení Ghandim.

Slabinou mé hypotézy o dospělosti je, že nedovedu určit období zrání českého národa. Husitské války a pobělohorská emigrace možná zbavily Čechy těch nejtvrdohlavějších zastánců víry, takže tu zbyli jen sami oportunisté. Ale je možné jmenovat jiné národy, na které podobné decimace vůbec neúčinkovaly a které se chovají stále jako děti nebo horkokrevní hrdinové.

Kompromis, kterého jsme dosáhli v srpnu 1968, byl čestný a nemusíme se za něj stydět. Další vývoj už byl otázkou souboje Dubčeka s Husákem, dobráka s lidskou tváří s cílevědomým politikem, který dosáhl pro své Slovensko to co chtěl, federaci, a byl ochoten za to sloužit. Dubček svou oblomovštinou umožnil pražské jaro, ale také jej svou nečinností pohřbil.