Při tom jsem zjistil, že v německém vydání "Tržiště senzací" jsou dvě další reportáže, které se buď útlocitná překladatelka zdráhala přeložit, nebo svědomitý cenzor je pokládal za škodlivé pro socialistické čtenáře.

Nevím, zda nenosím dříví do lesa a zda obě reportáže už nebyly přeloženy. Nemám však nic důležitějšího na práci a trocha cvičení mi neuškodí.

Mimo starou dámu s jejím synem nebyli v brněnském předměstském penzionu, v kterém jsem bydlel, žádní hosté. Syn byl podsaditý pán uprostřed třicítky, snad bankovní úředník. Nosil těsný oblek a vypadal, pokud se to dá říci, výrazně nezajímavě. Během dvou dnů, kdy jsem s nimi bydlel, jsme spolu nepromluvili ani slovo.

Stejné odpoledne jsem šel se svým přítelem Hugem do penzionu, když nás v jeho blízkosti překvapila přeháňka. Chodci běželi do nejbližší kavárny, my s nimi. Bylo přeplněno, jen u jednoho stolku jsme našli dvě volné židle. Na třetí seděl můj soused z penzionu a tvářil se znuděně. Nenašel si žádnou zajímavější společnost než sám sebe a také neznal ve městě žádnou lidskou duši.

"Byl jste v Bělehradu dlouho?" zeptal jsem se.

Náš soused odpověděl, že žil na Balkánu deset roků, že jej má plné zuby.

"Obchody jsou tam dole špatné, že ano" zeptal se můj přítel Hugo s živým zájmem, neboť nepohrdl nikým, koho mohl okouzlit.

Náš soused odpověděl, že tam byl úředníkem.

"Aha, jistě v obchodu se dřevem," mínil můj přítel Hugo, s tím ovšem toho teď moc není, má švagra, který je ředitelem Bělehradských pil a...

Ne, přerušil jej náš soused, je státním úředníkem.

To se mi zdálo divné. Balkánské státy nezaměstnávaly žádné Rakušany ve svých státních službách. Na druhé straně ani Rakousko neudržuje žádné státní úředníky v cizině vyjma diplomatů. Jako diplomat však náš soused nevypadal a také jím nebyl, jak z dalšího průběhu rozhovoru vyplynulo. Při nejlepším mohl být...

Sotva jsem začal jej odhadovat, už jsem vykřikl: "Jste konzul Prochaska!"

"Odkud víte, kdo jsem?" vyzvídal náš soused.

Odpověděl jsem, že jsem dnes ráno v penzionu viděl dopis z Těšína s jménem Prochaska. "A když jste právě řekl, že jste byl státní úředník na Balkáně..."

"Hm. Člověk musí být ještě opatrněji, než už jsem. Jste opravdu od filmu, pánové? Nemáte nic dělat s novinami?"

"S novinami? Naše jediné spojení s novinami jsou filmové inzeráty, které zadáváme."

Tón našeho objasnění musel odstranit jakoukoliv nedůvěru. Mimo to se můj přítel Hugo zeptal našeho souseda, jestli by se nechtěl nechat nafilmovat. "Pro pánaboha", řekl, "to by ještě chybělo. Byl jsem sem poslán, aby mne nikdo neviděl. Nesměl jsem jet ani do svého rodného města, musel jsem nechat přijet svou matku sem. Od té doby, kdy tu jsem, jsem nemluvil s žádným člověkem."

Zřejmě byl žádostivý mluvit a já jsem byl žádostivý něco od něj slyšet. To však znamenalo přistupovat opatrně k dílu, nevpadnout do domu dveřmi, být taktní, neptát se na nic indiskrétního, na nic co se týkalo jeho osoby. Zeptal jsem se tedy: "Je pravda, pane konsule, že vás Srbové vykastrovali?"

"Vůbec ne", odpověděl zdvořile a začal vypravovat všechno, co věděl. Nevěděl však všechno. Ani když mu neodřízli nic jiného než spojení s okolním světem, byl to právě okolní svět, který proměnil jeho nezajímavou osobnost ve střed zájmu a neškodné jméno "Prochaska" ve válečný pokřik Evropy.

V zimě 1912 byla v plném proudu válka balkánských států proti Turecku, protože Řecko, Rumunsko a Srbsko se ještě nerozdělily kvůli budoucí kořisti (Cařihrad a Makedonie).

Rakousko-uherská monarchie byla přísně neutrální, to znamená, že vystupovala otevřeně proti Srbsku. Naopak Srbsko bylo stejně otevřeně podporováno v nepřátelství Ruskem, které od anexe Bosny a Hercegoviny štvalo proti Rakousku.

Začátkem listopadu útočila třetí srbská armáda přes Orištinu a Amsenfeld proti městu Prizrenu a dobyla jej přes jeho obranu.

"Vůbec ne", odpověděl tedy náš soused na mou otázku, zda jej vykastrovali, a pokračoval: "Avšak by to nebyl žádný div, kdyby se mi v Prizrenu něco stalo. Okupační jednotky se nemohly k rakouskému konzulovi chovat sympaticky. Mimo to se také šířily zvěsti o mém osobním stanovisku."

Zcela správně, pane sousede. A tím to začalo.

Srbové vám vyčítali, že jste podněcoval Turky a Albánce k obraně města Prizrenu a že jste vlastnoručně střílel na nastupující jednotky a že jste nevykonal žádnou návštěvu u srbského armádního velitele Jankoviče, zatím co ruský konzul to ihned udělal. Některé noviny žádaly vaše právoplatné odsouzení jako špiona.

"V každém případě jsem neměl žádné tušení, jakého druhu výpady proti mně byly a nemohl jsem tedy proti nim vystoupit.

"Z chování srbských úřadů jsem musel vyvodit," pokračoval náš soused, "že výroky padly na úrodnou půdu."

Zcela správně, pane sousede, a tato obvinění se stala základem diplomatického protestu ze strany Srbska. Místo toho, aby se bránil útokům tisku, prohlásil totiž vyslanec Srbska ve Vídni, že jeho vláda vás považuje, pane sousede, za personu non grata a požaduje vaše odvolání.

"V domě, kde jsem měl služební místnosti a svůj byt, byli ubytováni vojáci. Byl jsem prakticky jejich zajatec. Turečtí poštovní úředníci z Prizrenu utekli a Srbové zřídili jen polní poštu, do jejíchž služeb jsem nebyl zahrnut. Tak jsem nemohl dát do Vídně žádnou zprávu a to tam muselo být nápadné."

Zcela správně, pane sousede. Skutečnost, že od vás nedošla žádná zpráva, bylo třetí dějství komedie okolo vaší osoby. Spolu s prvním dějstvím (vyhrůžky tisku proti vám) a druhým dějstvím (požadavek vašeho odvolání) vyvolalo vaše mlčení poplach a starosti. Byl jste pohřešován, zmizel jste beze stopy, byl jste odvlečen nebo zajat nebo mrtvý, proč jinak jste nedal žádnou známku života? Represálie proti Srbsku se staly požadavkem dne v Rakousku.

V delegacích, reprezentaci říšských rad Rakouska a Uherska, došlo k scénám bouřlivé nevole, když hrabě Berchtold, ministr zahraničí, prohlásil, že kontakt s vámi, pane sousede, je nemožný, poněvadž srbské vojenské úřady vznesly námitku proti odeslání rakouského kurýra do Prizrenu.

"Dostal jsem pouze povolení poslat své matce do Těšína korespondenční lístek s obsahem, že jsem zdráv. Ani mi nedovolili, abych vešel ve styk s naším bělehradským vyslanectvím. Za tím muselo něco vězet."

Zcela správně, pane sousede. Co zatím vězelo, byl srbský ministerský předseda Nikola Pasic s obrovským plnovousem "Bismarck Balkánu". Odpovídal na telegramy, které kvůli vám na něj směřovaly, samozřejmě ne sám, avšak nechal projít nějakým úředníkem nic neříkající sdělení:" Podle informací není žádný důvod ke starostem o dotazovanou osobu."

Ve vašem případě, pane sousede, to byl korespondenční lístek vaší paní matce, s kterým chtěl Moritz Benedikt zvednout svět ze stěžejí:

Mluvčí sociální demokracie prohlásil v delegacích, že podle jeho informací bylo vám, pane sousede, odňato jen jedno varle, což sice surovost pachatelů podstatně nesnižovalo, avšak ani vaši mužnost. Žurnalisté štvoucí do války přehánějí jako obvykle o padesát procent.

Docela pochybovat o vaší kastraci, pane sousede, se nezmohl nikdo. Zpráva pocházela z ministerstva zahraničí a to ji potvrdilo slavným komuniké: "C. a k. ministerstvo zahraničí je bohužel o to méně v situaci dementovat hlášení o poranění pana konzula Oskara Prochasky, poněvadž odeslání zvláštního kurýra k němu narazilo na odmítnutí, které se dá vysvětlit jen tím, že se hlášení zakládá na skutečnosti."

"Když mi konečně bylo dovoleno", vyprávěl náš soused dále, " vstoupit ve styk se svým představeným úřadem, poslal jsem mu telegrafickou zprávu. Ta byla jednak tak podrobná a na druhé straně došla tak zkomolená, že dešifrování prováděné čtyřmi úředníky trvalo tři dny a tři noci, jak jsem se později dozvěděl. Zdálo se, že hrabě Berchtold nevěřil správnosti telegramu, protože jsem dál dostával tajuplné dotazy na druh mého poranění.

V posledním okamžiku došlo k dohodě po intervenci Velké Britanie na ruském dvoře, na jejímž základě uvolnilo srbské království cestu zástupci Rakouska - ne vyslanci, ale dvěma konzulárním úředníkům - k vám, pane sousede. Zvedla se opona pro pátý a poslední akt.

Zcela správně, pane sousede. A sice bylo oznámení, kterým byla aféra hýbající světem ze světa odstraněna, docela krotká:" Konzul Edl, který se včera dostavil do Vídně, se zdá se svou misí zcela uspokojen. Vyzdvihnul vstřícnost srbských úřadů a dodal k tomu, že zanechal konzula Prochasku v Űskűbu v nejlepším zdraví."

"Musel jsem ještě v Űskűbu zůstat" řekl náš soused, "celý rok.

Zcela správně, pane sousede. Musel jste ještě dlouho zůstat, celý rok, ačkoliv jste tam byl neoblíbený, - ne, protože jste tam byl neoblíbený. Mohlo Rakousko odvolat zástupce, jehož odvolání požadovalo Srbsko?

Nepřerušovali jsme vyprávění našeho souseda, svá doplnění jsme vyjadřovali jen v duchu. Teď jsem mu však musel položit otázku:" Jak to, že ministerstvo vydalo zprávu o vaší kastraci? Něco takového se přece nemůže jednoduše vymyslit?"

Náš soused se smál svým úsměvem, který měl být diplomatický, a mnohoznačně mlčel.

"No ano, vy asi nemůžete vědět, co se odehrálo ve Vídni", řekl jsem.

"Přece", odvětil, dotčen ve své samolibosti, "vím to."

Venku ještě lilo v proudech, ale já jsem tvrdil, že déšť u polevil a rozloučil jsem se.

Aktualita aféry Prochaska byla pryč.

Již několik měsíců po jejím vysvětlení evropská obloha potemněla. Došlo k větším událostem než bylo domnělé porušení mezinárodního práva domnělým poraněním jednoho konzula, například k smrtelnému atentátu na rakouského následníka trůnu.

I kdyby byl v kriminálním případu, o kterém teď mám podat zprávu, pachatel zatčen, nemohli by jej soudně potrestat. Neboť v žádném trestním zákoníku se nenachází paragraf, podle kterého by mohl být odsouzen, ačkoliv kradl a vědomě přivodil smrt člověka. Jistě se to zdá neuvěřitelné. Avšak právě beztrestnost dělá tento kriminální případ tak podivuhodný.

Snad to také není žádný kriminální případ v úzkém smyslu slova, protože, jak bylo řečeno, nikoho nedostal do vězení a také jej dostat nemohl. O kriminálním případu lze mluvit nejvýše proto, že hrdinou byl kriminálník a jeho čin odrážel způsob myšlení zločince.

Naše plukovní velení vědělo, že mladý pěšák Alojz Davídek byl pro krádež odsouzen do vězení a to také bylo důvodem, proč nedostal ani hodnostní stupeň ani vyznamenání. Oboje si po právu zasloužil a to ode dne, kdy jsme měli k dispozici novou zbraň.

Touto novou zbraní byl ruční granát. O jeho existenci jsme nic nevěděli, dokud nedošel do našeho střeleckého zákopu v několika stech exemplářích spolu s instruktorem, který své instrukce oddrmolil jako rychlík, aby zmizel, jak nejrychleji mohl, z našeho nevlídného okolí.

Spokojili jsme se s tím, že jsme je házeli směrem k nepříteli, do země nikoho. Naším představeným to vyhovovalo, protože mohli podávat hlášení o horlivém použití nové zbraně.

Jen Alojzi Davídkovi se nelíbilo mrhání materiálem. Jednou jsem jej viděl stát před bednami s granáty a pozorovat je s žádostivými pohledy, jakoby se jednalo o veškeré cizí jmění.

Velitel pluku nechal Alojze Davídka předvolat, potřepal mu rukou, nabídl mu sklenici vína a kousek dortu a přidělil jej štábu pluku. Jen těsně před útoky byl komandován Alojz Davídek do útočné linie. Vždy připravil svou akci jiným způsobem, jednou například nechal z našeho postavení vyběhnou dvě malá prasata, a zatím co Srbové zaměřili svou pozornost na ně, explodoval jejich ochranný zákop.

Nás štvala nevážnost, s jakou byla zřízena latrína přímo před naším stanovištěm. Museli jsme většinou svých pěti smyslů vnímat, jak podplukovník každé ráno v sedm tam zaujal své místo a celebroval akt spolu s důkladnou následnou prohlídkou, za jejímž účelem se nahýbal přes opěradlo.

Naše stanoviště leželo na kraji spojovacího zákopu a tam viděl podplukovník jednoho dne ležet na zemi několik útržků papíru. Zuřivě se osočil na Alojze Davídka, který se bránil, že tam musel někdo ty papíry zahodit právě v tomto okamžiku. "Posbírej to" poručil podplukovník svému pobočníkovi, který jej doprovázel, "a dones to zpravodajskému důstojníkovi."

Od zpravodajského důstojníka se podplukovník dozvěděl, že útržky papíru tvořily obálku adresovanou pěšákovi Alojzi Davídkovi. Alojz Davídek byl zavolán, aby slyšel:

"Ty ulhané prase! Jednu hodinu uvázat! Ty si musíš na mne pamatovat!"

Alojz Davídek stál na špičkách, tělo přitištěné ke kmenu provazy. Jeho dlouhé prsty byly jako ze sádry. Bílý byl i jeho obličej. Jen v jeho očích byla barva, plápolaly, jak jsem je ještě nikdy plápolat neviděl.

Ještě stále plápolaly, když se vrátil naše stanoviště se stále ještě bílým obličejem. Jeho oči plápolaly, ale nic neviděly. Alojz Davídek také neslyšel. Alespoň mi neodpověděl na otázku, zda nechce doušek kávy. Mluvil sám k sobě. Syčel si něco. Rozuměl jsem slovům "takový pes", "musí chcípnout", "m u s í chcípnout".

Nastala noc, jedna z hvězdných nocí Srbska, které jsou světlejší než den.

"Nechceš si lehnout a spát?" zeptal jsem se jej nakonec.

"Takový pes", řekl mi nebo sobě, "ráno musí pryč. Už ráno. Ráno se o něj postarám, to přísahám při životě své matky."

Poděšeně jsem se posadil. "Chceš jej zabít?".

Plápolající se oči se na mně udiveně obrátily: "Co to říkáš? Zabít? Považuješ mne za vraha? Jsem zloděj, rozumíš: zloděj."

Když jsem se opět položil a on věřil, že už spím, vybalil ze své torny polní lopatku a zmizel ze stanoviště. Vyskočil jsem a viděl, jak se vrhl na zem a pohyboval se vpřed vodorovným během, který jsem znal z jeho exkurzí s ručními granáty.

Ulehčeně jsem pozoroval, že nezamířil ve směru k velení pluku, kde spal podplukovník. Alojz Davídek se pohyboval k nové latríně. Tam, dole nebo bezprostředně za sedátkem, jsem viděl jej a jeho vlastní stín lézt po zemi a pracovat s lopatkou, nerozuměl jsem však, co to má znamenat.

Napřed jsem si myslel, že uvolnil zeminu, aby lavice spadla, kdyby si na ni někdo sedl. Nebo chtěl dokonce podřezat opěrný pilíř lavice? Byl jsem rozhodnutý, že to zabráním, neboť to přece muselo vyjít na denní světlo.

Uprostřed tohoto ticha jsem přesně slyšel, když Alojz Davídek začal pracovat na žebřinách latríny. Absolutně tiše se plazil Alojz Davídek za sedátkem. Při tom pohyboval pravou rukou, ve které držel lopatku. Pak jsem viděl, jak přisouvá k latríně několik snopů kukuřičných stvolů, které ležely všude kolem.

Přišlo ráno. Přesně v sedm ráno přikročil podplukovník ke své ranní činnosti. Ohlížel jsem se po Alojzi Davídkovi, ale neviděl jsem jej. Tak jsem nespustil, protože jsem netušil nic dobrého, sedícího podplukovníka z očí, dokud neskončil.

V této vteřině jsem viděl pádícího rychlého salamandra v lidské velikosti, pevně přitisknutého k zemi a kryjícího se snopy kukuřičných stvolů, šinout se zezadu k podplukovníkovi, téměř pod ním. Na polní lopatku něco nabral a lidský salamandr zmizel.

Podplukovník mezitím povstal, otočil se a sehnul se, ruce opřené o opěradlo.

Nic neviděl.

Sehnul se hlouběji a nic neviděl.

Dal si do oka svůj monokl a nic neviděl.

Vzal svůj monokl z oka, dýchl na něj, očistil jej, nasadil jej opět do oka a nic neviděl.

Vedle mne stál navrátivší se Alojz Davídek a pozoroval podplukovníka, který si opět sedl na latrínu.

Podplukovník konečně povstal, samozřejmě bez výsledku, dokolísal do svého příbytku a zavolal si plukovního lékaře. Ten přiběhl, prohlédl podplukovníka, podal projímadlo a zůstal u něj, - kdyby mohli zranění a na úplavici nemocní vojáci dole na obvazišti vidět, jak byli odbaveni, zacpaný podplukovník měl přirozeně přednost před běžnými zákazníky.

Naproti vstal podplukovník a napřímil se. Jeho pohyb dýchal osvobozením, uspokojením, štěstím. Pomalu, oddalujíc požitek, se otočil.

A tím jeho krásné pocity končily. Bez porozumění se díval dolů, zaraženě se nakláněl hlouběji a bez pohybu zíral na nic. Prohlédl si šaty a boty, obešel sedátko, podrobně je prohlížel. Všude bylo jen nic, nic než nic.

Předjel sanitní vůz, aby podplukovníka dopravil do divizní nemocnice.

Kdokoliv přibyl do divizní nemocnice s jakýmikoliv symptomy, byl vyšetřen na dysenterii, a kdo byl vyšetřen v dysenterních barácích, ten se jistotně od nemocných nakazil. U podplukovníka se zdála diagnóza na dysenterii od počátku jasná. Druhé projímadlo během jízdy v kodrcajícím sanitním voze provedlo svůj účinek a při nedostatku jiné hmoty vydalo najevo jen krev a vodu.

Několik dní později přišla zpráva o hrdinské smrti podplukovníka a také o posmrtném udělení řádu Železné koruny. V novinách jsme četli zprávu o odhalení pamětní tabule v Škodových závodech, také po něm měla být pojmenována jedna ulice.