Chlapec a Pyramida

Milan Kunz

Když pan učitel skončil, obrátil se k žákům celý upachtěný a rozzlobený, na svou nešikovnost i na to, že se mu pod parukou na slunci hlava potí. Proto byl nevlídný i ke svým žákům. Seděli v rohu chrámového nádvoří. Kostel žádnou honosnou nádherou nevynikal. Byl postaven jako všechny domy jen z hlíny a sloupy byly z palmových kmenů. Po zimních lijácích se probořil strop, do svatyně foukalo, ale nenašel se nikdo, kdo by poškození opravil.

"Čti!" poručil Neferré Anchovi. Anch byl mezi školáky nejmenší, bylo mu sotva šest let a do školy začal chodit teprve nedávno.

"Mocný sokol Hor, král Jižního a Severního Egypta, chráněnec supa Nechbet a kobry Edžo, zlatý Hor a Setech, věčný Chufu" drmolil ustrašený Anch zpaměti královské tituly. Měl ještě z pana učitele strach, nezvykl si dosud na bití rákoskou. Pan učitel Neferré zastával osvědčenou pedagogickou zásadu, že žáci mají uši místo na hlavě na svých zadnicích.

"Syn boha Slunce Ré", doplnil Anch rychle předepsanou formuli.

Neferré učil své žáky, že faraón je synem boha Slunce Ré.

"Všichni jsme děti slunce" řekl Chamilovi tatínek, když mu Chamil opakoval, co jim povídal pan učitel. "Podívej se! Tuhle rostlinu přikryji hrncem, aby k ní nemohlo slunce a za deset dní se podíváme, zda bez něj vydrží žít".

Když za deset dní odklopili hliněnou nádobu, zbyly pod ní jen bledé, žlutozelené povadlé lístky.

"Nic nemůže existovat bez slunce. Slunce je otcem všeho živého. Ani král není žádná výjimka" vysvětlil výsledek pokusu tatínek. "Knězi boha Ré se snaží získat moc. Proto rozhlašují, že král je jeho synem".

Neferré zatím vykládal oficiální jméno faraóna: "To je pět pojmenování krále, které jako prsty ruky vyjadřují jeho božskou podstatu. Píšeme je na veřeje všech bran a dveří, kterými náš živý bůh Chufu prochází. Ať věčně žije velký Chufu!"

"Ať věčně žije velký Chufu!" opakovali žáci ospale povinnou zdravici svému pánu a králi.

Hotep, sedící naproti Chamilovi, zamrkal jedním okem. Chamil se neudržel a vyprskl smíchy. Než se nadál, ucítil na holých zádech rákosku. Štípalo to pořádně.

Chamil se sklonil nad podložkou, kterou měl opřenou o kolena zkřížených nohou. Namočil štětec, vyrobený z tenkého stvolu rákosu a začal psát na papyrus. Někteří žáci měli místo cenného papyru jen dlaždici z jemného vápence. Úlohu budou muset zase vymazat, aby mohli psát znovu. Z papyru se písmo odstraňovalo obtížněji, člověk musel být velmi opatrný, aby se papyrus nepoškodil, ale psát na papyrus byla výsada.

Chamil maloval znaky rychle a lehce. Sokol, sup, kobra, včela a husa, které vlastně kreslil, vypadaly jako živé. Tatínek jej chválil: "Jednou budeš moci předkreslovat sochařům. Bohyně Sešat ti dala pevnou ruku."

"Tati, je to pravda, že Thot naučil lidi psát?" zeptal se jej Chamil.

"Nám ve škole tvrdili, že učitelkou psaní byla bohyně Sešat. Tobě říkají, že to byl bůh Thot," smál se tatínek. "Pojď, něco ti ukážu."

"Kdo to je?" zeptal se tatínka.

"Jen si to přečti! Umíš přece už číst", usmíval se tatínek.

"Copak je možné písmo vynalézt?" podivil se Chamil.

I v Chamilově třídě bylo několik šlechtických synáčků. Třeba Meri, potomek ministra pro stavbu pyramidy, Prince Hermia. Malý Meri se podobal otci, který byl tak tlustý, že si přes břicho neviděl na špičky sandálů. Sám Meri kde mohl, se cpal medovými koláčky a jinými sladkostmi.

Dále tu byli Anchré a Anhotep, jejichž otcové měli titul králův přítel. Do školy chodili v zástěrkách z nejjemnějšího plátna a v sandálech. V zimě nosili husté paruky z pravých vlasů a kožichy na přikrytí.

Teď už však zimní ošacení nepotřebovali. Podle kalendáře byl prvý měsíc období sucha a v závětří chrámové ohrady slunce pěkně hřálo. Do černých paruk až moc. Brzo bude poledne a vyučování skončí. Ale hodiny se vlekly pomalu a tak to trvalo ještě dlouho, než směli odejít domů.

Chamil to neměl daleko. Bydleli blízko chrámu v domě se dvorem a zahradou, hrazenou plotem z rákosu. Uprostřed dvora rostl starý strom, rozložitá sykomora, v jejíž větvích měl Chamil své sokolí hnízdo, kam za ním nikdo nemohl.

U vchodu byly na jedné straně stáje a na druhé pokojíky pro podomka a dvě služky, v rohu ohrady studna vyzděná kameny a vedle ní pod přístřeškem ohniště, kde maminka vařila oběd.

"Běž se umýt," poručila Chamilovi, sotva jej uviděla. "Podívej se, jak jsi špinavý. Zase jsi se někde pral."

Ačkoliv tentokrát maminka vyjímečně neměla pravdu, Chamil neodmlouval a šel se poslušně umýt. Služka mu pomalu lila vodu a on si omýval obličej, ruce i nohy, které byly od prachu opravdu špinavé.

Sotva se Chamil umyl, přišel domů i tatínek. Tomu naléval vodu ze džbánu Chamil. Tatínek si myl nejen obličej, ale i krk a prsa. Byl zaprášený a chladná voda jej osvěžila.

Obědvali na verandě, jejíž střechu z palmových listů nesly zdi domu a podpíraly dva palmové sloupy s vyřezávanými hlavicemi. Dům měl několik místností, pěkně vymalovaných nebo vyložených rákosovými rohožemi. Tatínek s maminkou i děti spali každý ve své posteli, komora byla plná zásob, hliněných nádob se zrním, olejem, vínem i pivem, medem i kořením. Dařilo se jim dobře.

K obědu podávala služka boby vařené na česneku a oleji, mladou cibulku a černý chléb. Tatínek s maminkou pili pivo a děti je měly ředěné vodou. Po obědě donesla služka mísu se sedmi koláčky s hrozinkami a datlemi. Pro každého u nízkého stolu jeden. Pro tatínka, maminku, Chamila, Kera a jejich tři sestry, Isis, Idut a Nefer.

Zbytky od stolu si rozdělily služky. Podomek, který pásl venku dobytek, dostane najíst až večer.

"Mohu jít s tebou?" zeptal se Chamil, ale předem věděl, že jej tatínek vezme. Chodil s ním skoro vždy.

"Ty budeš sedět doma. Ještě se držíš máminy sukně," odbyl jej Chamil, který se už cítil být dospělý.

"Máš mi splavit klokodýla," vyčítal Ker Chamilovi jeho slib.

"Spravím ti jej večer. Teď nemám čas," odbyl jej Chamil.

Tatínek si jejich hádky nevšímal a tak Ker utekl s brekotem za maminkou.

Desetitisíce lidí pracujících na stavbě pyramidy spotřebovalo neuvěřitelné množství jídla, piva, lan, dřeva, hliněných nádob, kamene, nástrojů a nářadí. To vše bylo uloženo v rozlehlých skladištích lemujících kanál.

Chamil s tatínkem došli ke sluneční cestě. Až pyramidu dokončí, postaví po obou stranách zdi a tak se z ní stane chodba, která spojí chrám u přístaviště s chrámem u pyramidy. Teď ještě cesta sloužila k dopravě kamení. Tahaly se po ní bloky jemnozrnného bílého vápence, se kterými se pyramida obkládala. Tak pěkný kámen se musel dobývat na druhém břehu Nilu, v horách východní pouště, které byly od pyramidy vidět jako obrovská bílá zeď.

Do popruhů z tlustých papyrusových lan se zapřáhlo aspoň deset chlapů a ti museli táhnout ze všech sil. Předák jim zpěvavým hlasem udával rytmus, kdy mají zabrat a kdy povolit. Okolo pobíhali chlapci se džbery. Když sáně příliš drhly, polévali rampu řídkým blátem. Další dělníci pomáhali sochory nebo podstrkovali pod sáně tyče, aby se lyžiny valily po válečcích.

Chamil se myl denně alespoň čtyřikrát, jak to bylo předepsáno kněžím a jak jej to učil tatínek. Cítil k těm zapáchajícím vychrtlým tvorům, kteří neměli ani dost vody, aby se mohli umývat, odpor. Netušil, že právě proto se musí sám tak často očisťovat, aby v něm tento pocit nadřazenosti vznikl.

Dělníci odpočívali, seděli na bobku nebo se opírali o balvany, šťastní, že mají na chvíli pokoj od celodenní dřiny. Někteří mezi sáněmi konali malou i velkou potřebu. Věřili, že to lépe klouže, když je bláto smíchané s výkaly.

"Co se děje?" ptal se tatínek.

"Nestačí od nás odebírat", řekl jeden předák uctivě. Byli už asi dvě stě loktů nad zemí. Dole byli lidé maličcí jak chrobáci, palmy nesahaly pyramidě ani po kotníky, za stromy se táhla širá rovina až k východnímu pohoří. Přetínal ji jen pásek Nilu. Tak asi vidí zemi sokoli, když s lenivým mácháním křídly krouží nad poli a vyhlížejí kořist. Chamil měl rád ten pohled, ze kterého dostával až závrať. Tatínek mu řekl, když jej vzal na pyramidu poprvé, že se ještě nikdy nedostal žádný chlapec tak vysoko.

Chamil se podíval k jihu. Džóserova pyramida na Sakaře i dvě Seneferuovy pyramidy v Dachšůru vypadaly jako hračky ve srovnání s pyramidou, kterou stavěl jeho tatínek. A také ve skutečnosti byly menší. Tohle bude ta největší pyramida na světě.

Tatínek se mračil. Uváznutí toku materiálu se mu vůbec nelíbilo. Zlostně odstrčil holí nádeníky stojící v cestě a šplhal výš.

Rampa tu byla strmější než dole a proto sáně tahali trestanci, odsouzení k nuceným pracím. Tady měli dozorci karabáče z hroší kůže a co chvíli zasvištěla rána, která měla povzbudit liknavce. Ozývaly se kletby a sprosté nadávky.

Ani násilím se však moc nedosáhlo. Při každém škubnutí popojely sáně jen o píď, třebas se dělníci snažili. Bosé nohy klouzaly, odíraly se do krve, ale s tíhou kamenů nehnuly. Lidská síla už nestačila.

"A to nastoupila odpočatá směna! Střídáme tu dvě směny, aby si ta pakáž mohla oddechnout. A stejně to není nic platné, rychleji se nehneme".

Tatínek jen pokýval hlavou, ale nepromluvil.

"Nesplníme plán", lamentoval vrchní dozorce. Až Chufu přijde na kontrolu, bude zuřit".

Faraón nezuří, jen se třese hněvem, pomyslel si Chamil, ale nechal si svou připomínku pro sebe, už se naučil, že o faraónovi se nesmí žertovat.

"Menší šutry! Menší šutry!" skandovali trestanci. Všichni přestali pracovat a ozvalo se i volání: "Chufu je tyran!"

To už však zasáhli dozorci. Důtkami mlátili vězně po holých zádech, až na kůži, lesklé potem, naskakovaly fialové podlitiny a někde z otevřené rány vytryskla i krev. Skandování přešlo v temné bučení. Vězni mručeli se zavřenými rty, aby nebylo vidět, kdo se ozývá.

Chamil se ustrašeně přitiskl k tatínkovi. Něco takového ještě nezažil a tak se bál, jako se bál bouře s blesky a hromy, která se však jen zřídka přehnala nad slunečným krajem.

"Budeme muset něco udělat" skoro vykřikl tatínek. Řekl to schválně hlasitě, aby jej slyšeli všichni kolem. A pak už obyčejným hlasem dodal vrchnímu dozorci: "Zítra projednáme situaci na stavebním výboru. Nějak se s tím problémem vypořádáme. Zatím se snažte dělat co nejrychleji."

Šli ještě výš, až se octli na prozatímním vrcholu pyramidy. Zde přebírali kvádry zedníci. Přeměřovali je měřícími tyčemi a rovnali do řad. Kde bylo třeba, kameny přitesávali, spáry vyplňovali odštěpky a pískem. Dovnitř pyramidy se hodilo ledacos. Ale na povrch musely přijít kvádry z krystalického vápence, zalícované tak, aby se do spáry nedal strčit ani papyrus. Nakonec se líc stavby ohladí, aby se na slunci leskl jako zrcadlo.

Stěny se vyměřovaly krokvicemi a šňůrou, aby mezi nimi byly pravé úhly a směřovaly přesně ke světovým stranám, na sever, západ, jih a východ. Když pyramidu zakládali, tak měřili podle hvězd, aby vchod na severní straně směřoval přímo k Polárce.

Písař podal tatínkovi výkaz, kolik se dnes položilo kvádrů. Tatínek jej zkontroloval a podepsal a ještě na něj vtiskl své pečetítko.

"Máš hodiny?" zeptal se písaře.

"Nechám je donést, pane".

"Buď tak laskavý. A potřeboval bych měřící šňůru."

Tatínek s Chamilem odměřili délku rampy v posledním poschodí a když donesli hodiny, což byl to jen hliněný džbán plný vody s dírkou u dna, kterou odkapávala voda, počítali, kolik saní s kameny se přesune na vrchol za hodinu.

Seděli na zdi, nohy spuštěné přes kraj a sledovali hemžení pod sebou, balvany, které se šinuly pomalu jako hlemýždi. Skoro neznatelně. Víc než tisíc smyků bylo současně v provozu a tvořilo obrovský živý dopravník, pomalu unášející bloky kamene ke slunci na vrchol umělé hory.

"Tati, bylo by možné postavit větší pyramidu, než staví Chufu?" napadla Chamila podivná otázka při tom velkolepém pohledu.

Tatínek mlčel tak dlouho, že si Chamil už myslel, že jej přeslechl. Pak přece odpověděl: "Ano. Víš přece, jak jsme zkoušeli, jaký tlak snese kámen, než se začne drolit. Na malou kostku jsme dávali stále větší kostky, dokud nepraskla. Chufuova pyramida má základnu 440 loktů a bude 280 loktů vysoká. Z kamene, který je zde, by bylo možné postavit pyramidy desetkrát vyšší."

"A postaví někdo tak vysokou pyramidu?" Chamilovi se z představy té hrozné výšky zatočila hlava.

Hleď, voda už utekla, hodiny jsou prázdné. Kolik urazil za hodinu smyk?"

Bylo to něco přes 60 loktů, jen několik desítek kroků. Kolik dní to trvá, než se balvan podaří vytáhnout do takové výšky, kolik dřiny, potu, ran a krve to stojí? To nikdo nespočítá.

Odevzdali přístroje a šli dolů, do budovy správy stavby. Prošli branou hlídanou vojáky přes rozsáhlý dvůr a zastavili se až v sále, kde byl umístěn plán stavby.

Organizovat součinnost desetitisíců negramotných venkovanů byl obrovský úkol, kterému se stavitelé museli dlouho učit. Museli spočítat, kolik bude potřeba kvádrů obyčejného kamene, který se lámal v okolí, kolik jemného vápence na povrch, kolik rudé žuly dovnitř pyramidy na pohřební komoru a chodby.

Na modelu se odměřoval sklon stěn i ramp, vymýšlely se zvedací mechanismy i to, jak zalícovat k sobě jednotlivé kameny, aby se do spár nevešlo ani stéblo. Stavbyvedoucím a dozorcům se ukazovaly jejich úkoly, vysvětlovalo se jim, co mají jejich pracovní skupiny a brigády udělat.

Tatínek si dřepl na bobek a dlouho se díval na model, jakoby něco hledal. Pak promluvil. Zvykl si přemýšlet nahlas, aby Chamil měl příležitost se naučit všemu, co sám uměl. Předával tak synovi zkušenosti a vychovával z něj svého nástupce:

"Když budeme dělat kvádry menší, budeme jich potřebovat víc. A budeme také potřebovat víc dělníků. Proč, Chamile?"

"Budou muset tahat víc kamenů."

"Dobře. Ale to není jediný důvod."

Chamil pokrčil rameny. Nic jej nenapadlo. Tatínek vzal osm kostek a sestavil z nich jednu kostku, dvakrát tak velikou: "Když máš kvádry o poloviční hraně, musíš jich vzít osm místo jedné, abys zaplnil stejný objem. A kolikrát větší plochu musíš vylámat a zarovnat?"

Chamil se zamyslil. Krychle má šest stejných stran. Tři hrany se musí rozpůlit, aby se dostalo osm kostek. Na každém řezu vzniknou dvě plochy. To je celkem šest nových ploch. "Dvakrát víc."

"Výborně. To znamená, že v lomech by muselo pracovat dvakrát víc kameníků. Spočítejme, kolik kvádrů se vejde do jedné vrstvy, když její hranu tvoří 40 kvádrů.

1 řada 40 kvádrů

2 řady 80 kvádrů

4 řady 160 kvádrů

8 řad 320 kvádrů

16řad 640 kvádrů

32 řad 1280 kvádrů.

40 řad je 32 + 8, to je 1280 + 320, dohromady 1600 kvádrů.

Chamil ohlásil výsledek.

Tentokrát byl Chamil hotový dříve než tatínek: "2304!"

Když tatínek zkontroloval správnost výpočtu, zeptal se Chamila:" Jak jsi to spočítal?"

"Napadlo mne, že 48 je součet 40 a 8. Pak jsem si řekl, že ten větší čtverec se skládá z toho čtverce, který jsme právě spočítali, dvou obdélníků 8 krát 40, které jsem už taky znal a malého čtverce o hraně 8. Tak jsem jen spočítal 8 krát osm a sečetl tyhle čtyři čísla.

Tatínek počítal a počítal a pak pohladil Chamila po hlavě: "Zdá se, že jsi objevil novou matematickou poučku. Musíme ji zapsat, abychom ji zase nezapomněli.

"Chamile, vezmi mne sebou," žadonil Ker.

"Nemůžu, dnes je to jen pro školáky, odmítal bratříčkovu prosbu Chamil.

"Mami, Chamil mne nechce vzít ven!" začal vřískat Ker. "A ještě mi nesplavil klokodýla!"

A jestli si jej zase rozbiješ, tak už ti to spravovat nebudu. Nesmíš jej tahat po kamenech," napomenul Kera a utíkal. Spolužáci na něj čekat nebudou.

Byli už všichni na domluveném místě, ale ještě se dohadovali, jak strávit volné odpoledne.

"Pojďme chytat ryby," navrhoval Anch.

"Na ryby si choď se svou maminkou?" zamítl Hotep takovou spořádanou kratochvíli. "Pojďme do pouště zápasit. A pak si můžeme hrát na lupiče."

Program byl bez odmluv přijat a tak zamířili přímo přes strniště k poušti. Sláma jim sahala po kolena, protože při žních se stébla užínala těsně pod klasy. Teď se na polích pásla stáda krav, ovcí a vepřů. Pole budou čtyři suché měsíce ležet ladem a pak je na čtyři měsíce zaplaví rozvodněný Nil. Teprve až záplava vody opadne, rolníci je znovu osejí.

Teď dostal jeden z učňů pohlavek, protože se zakoukal na zevlující studenty a místo do vrtáku lil vodu tovaryšovi na nohu.

"Nemehlo, kam koukáš? To jsou páni! Dávej pozor!"

"Strýčku, jak víte, že v těch balvanech je schován faraón?" zeptal se malý Anch vrchního sochaře, který ukazoval mistrům, kde ještě mají ubrat materiál, aby lépe vynikla králova podoba.

Všichni se rozesmáli a rozpačitý Anch se divil, co směšného řekl. Chamil se smál s ostatními, ale sám nevěděl proč. Jak to vlastně je? Udělali sochu lidé nebo byla ukryta v kameni a stačilo ji jen objevit? Ale v kameni mohlo být mnoho soch, krásných i ošklivých.

"Dostal jsem příkaz vytesat z těch balvanů sochy faraóna," řekl s úsměvem vrchní sochař. "Bůh Ptah vede naše ruce a dává nám obratnost, aby sochy byly nádherné."

"Kdo se nebojí se mnou zápasit?" ptal se vyzývavě Hotep a svlékal se donaha. Měl urostlé svalnaté tělo. Rád zápasil, házel bumerangem po ptácích, lovil lasem dobytek a osly, střílel lukem. Chtěl se stát důstojníkem.

"Já," přihlásil se Chamil a také si sundal paruku a zástěru. Měl pod ní jen nepatrně světlejší kůži než na zbytku těla, kde byla hnědá jako hlína. Byl o něco menší než Hotep a útlejší, ale nebál se. Nebyla žádná hanba podlehnout silnějšímu.

Oba bojovníci se opět obcházeli, snažíce se chytnout za ruce.

"Jen neutíkej, ty babo!" provokoval Hotep.

"Až po tobě," odpovídal urážlivě Chamil. "Ty prasečkáři!" Publikum se náramně bavilo a povzbuzovalo oba soupeře.

Chamil měl naražený nos, ale byl sám se sebou spokojen, že se Hotepovi ubránil. Ten veřejně uznal, že Chamil je dobrý zápasník. Řekl Chamilovi pochvalně: "Jsi mrštný jako kočka." Chamil mu ocenění oplatil.

Do ringu nastupovaly další dvojice, dokud nebyli všichni špinaví a unavení.

"Teď si budeme hrát na lupiče a policii", určil program Hotep. "A já budu velitelem stráže."

Parta se rozdělila na dvě skupinky. Jedni se stali lupiči, skrývajícími se v poušti, druzí hlídači chrámů a hrobů a jejich pokladů. Domluvili si cíle loupeže i pravidla. Za chvíli se lupiči ztratili za kopami štěrku mezi trnitými keři.

Natrhal si náruč dužnatých sukulentů, které se objevily a rozrostly v poušti po zimních deštích. Bylo to bezvadné střelivo, při zásahu se dužina rozstříkla a skropila potrefeného zelenou šťávou, aniž by udělala modřinu jako oblázek. Pak obcházel skálu, aby našel s plnýma rukama cestu nahoru.

Chamil pustil rostliny na zem, přehmátl hůl, aby ji mohl použít jako zbraň. Uštknutí růžkatou zmijí zabíjelo. Ne tak rychle jako jed kobry, ale tím bolestivěji. I Šetimu hrozilo nebezpečí.

Kteří sochaři to vytesali a čí to byl hrob? Proč tu zobrazili takové podivné věci? Stěny hrobek se zdobí tím, co měl člověk rád.

"Jsi zajat! Jsi zajat! Vzdej se!" jásali vítězové.

"Pusťte mne, " bránil se nevrle, "já už s vámi nehraju."

"Jsi zajat a budeme za tebe žádat výkupné," prohlásil náčelník lupičů.

"Drahokamy?" projevili zájem kluci. Když však viděli, že jsou to jen podivně tvarované kameny, ohrnuli nos.

"To se tady přece válí všude. To nemá žádnou cenu. K ničemu se to nehodí."

"Teď pojď s námi. Jsi zajatec," poroučel náčelník lupičů.

"Nech mne! nebo na tebe poštvu Šetiho. Šeti, ke mně!"

Když viděli, že Chamil myslí vyhrůžky vážně, odtáhli s vyhrůžkami: "Jen počkej, až si zase budeš chtít hrát!"

"To jsou usazeniny z moře, řekl tatínek netečně. Když tu bylo moře, tak se na jeho dně v bahně ukládaly mrtvoly mořských živočichů. Bahno pak ztvrdlo na kámen a ty lastury v něm zbyly jako otisky."

"Jak mohlo být moře tak vysoko? To by musela být zatopená celá země," nedůvěřoval Chamil tatínkovu vysvětlení.

"Na počátku byl Oceán," začal Chamil mechanicky báji, jak bůh Ptah si představil ve svém srdci zemi a pak vyslovoval jména svých představ. Tak vznikli z Ptahovy řeči bohové, lidé, zvířata, rostliny, věci, prostě všechno, co existuje. Prapůvodní oceán ustoupil a udělal místo novému světu.

"Co je oceán?"

"Moře," odpověděl váhavě Chamil. Dosud nebral báji vážně, byla to pro něj spíše jen pohádka. Nedomýšlel důsledky. Teď měl v rukou důkazy, že moře bylo kdysi všude a že báje nelhala. Díval se na zkameněliny s posvátnou úctou: "A kdy tady to moře bylo?"

Měl sen, že žije na dně moře pod vodou a že zapadá do bahna mezi usazeniny a pomalu tuhne a mění se ve zkamenělinu, kterou jednou někdo najde a bude se divit, kde se zde u Velké pyramidy vzala.

Měl strach, že až jej najdou, bude němý jako pravěká mušle, ve které dávno dozněl hukot dávného moře. Chtěl křičet své jméno, aby poznali, co byl zač.

Měl strach, že nebudou znát jeho jméno, aby jej mohli vyvolat z říše mrtvých. Chtěl nálezcům zanechat poselství, že je to on, Chamil syn Pepiho, že stavěl s tatínkem a ostatními lidmi pyramidu pro krále Chufu, aby mohli v jejím stínu spolu s božským panovníkem žít věčně.

Měl strach, že to nenapíše dost jasně a že to po něm nebudou umět přečíst, a když zprávu rozluští, pak nebudou rozumět tomu, co jim chtěl vzkázat. Proto to chtěl všechno vytesat jako obrázky do kamene a vymalovat, aby to pochopili i negramotní lidé. Nemohl se však pohnout, byl nehybný jako socha a nedokázal vyrazit ani hlásek.

Když se probudil po druhé, bylo už dávno světlo. Slyšel venku hlasy. Maminka se služkami připravovala snídani.

Rychle vyběhl ven ke kanálu. Nepotřeboval pomoc žádného vykladače snů, aby pochopil, co ten tíživý sen znamenal. Takové sny se ve snářích nevysvětlují. Celý život jej bud trápit touha, aby nebyl po smrti zapomenut. Jako každý Egypťan toužil po nesmrtelnosti. Proto stavěli svým faraónům pyramidy a sobě, pokud byli dost bohatí, hrobky.

Pyramida se tyčila z přízemního oparu jako loď plující pod plnou plachtou. Bílý kámen zářil v paprscích slunce a jak se mlha válela, míhaly se po bílém tělese modré a růžové stíny. Stavba vypadala jako živá bytost.

Chamil ji nadšeně pozoroval. Bude tu jistě stát milion let a s ní bude žít i jejich duch, který se k stavbě tak obrovitého pomníku vzepjal. Bude tomu vždy. I tehdy, kdy jejich duše budou v říši mrtvých a nenajdou těla, která zničí neúprosný čas.

Gíza se na tu slávu připravovala snad měsíc. Nejprve se scházely komise, aby projednaly všechny podrobnosti vzácné návštěvy, připravovaly program, zajišťovaly vše, co se mělo zařídit, co uklidit a vyzdobit, aby návštěva dobře dopadla a králi se na stavbě líbilo a byl spokojen.

Místo normální práce dělníci zametali ulice, odváželi v ošatkách na oslících odpadky, zaváželi smetiště hlínou a osazovali je květinami, které zajdou suchem, jen co host odejde, protože se přestanou zalévat.

Nepořádek, který nebylo možné odstranit, se maskoval květináči.

Tatínek se smál, když viděl syna pilně pracovat: "Jen se tuž! Toho vytírání očí bude hodně zapotřebí."

Chamil jeho uštěpačné poznámce nerozuměl a tak se urazil: "Copak jsme to vymalovali špatně?"

"Kdepak, dům už to potřeboval. Budeme tu mít čisto a hezky. Aspoň k něčemu bude návštěva dobrá."

V den ohlášené vizity se nepracovalo. Všichni dělníci se museli ráno umýt a vyprat si šaty, pokud nějaké měli. Pak se všichni rozešli na vyhrazená místa a čekalo se.

Maminka s dcerami a Kerem zůstala u kanálu, kudy měl připlout královský konvoj. Chamil s tatínkem stáli s ostatními hodnostáři u přístaviště.

Byl krásný den, nebe jasné jako tyrkys, bez mráčku. Vítr nefoukal, prapory visely splihle na stožárech a transparenty se ani nehnuly. Ve vzduchu byl cítit podivná neklid. Všeobecné vzrušení nepramenilo jen z trémy před setkáním s faraónem.

"Jen aby nepřišla písečná bouře," prohodil tatínek, "cítím to v kostech."

"I to by byla naše vina," doplnil kdosi z hloučku a všichni se rozesmáli.

Vše bylo v pořádku, okolo kanálu se sešli jen hodní poddaní, kteří si považovali příležitost složit králi svůj hold. Nad kanálem visely transparenty, Na dlouhých pruzích bílého plátna byly nápisy: "Vítáme zlatého Hora, mocného Chufu! Ať žije milión let velký Chufu! Božskému Chufu sláva!"

Konečně se blížil královský konvoj. V čele jela loď s královou osobní stráží. Černí vytáhlí bojovníci z Nubie s kudrnatými vlasu se zubili zdánlivě přívětivě za svými obdélníkovými štíty. Opírali se však o kopí, aby mohli kdykoliv vyskočit na břeh a zahnat atentátníky.

Za nimi plul královský člun. Uprostřed člunu byl můstek s baldachýnem, zdobený perutěmi bohyně Nechbet a kobří hlavou bohyně Edžo. Ochranná znamení královské moci se leskla zlatem.

Král se bavil s princi a davů, které se před jeho majestátem vrhaly na zem jako dlouhá příbojová vlna na pobřeží moře, si téměř nevšímal. Jen občas pokynul nedbale rukou. Snad to mělo být požehnání, ale vypadalo to, jako když odhání mouchy. Ale pro tuto činnost za ním stáli dva chlapci s vějíři z pštrosích per.

Za královskou lodí jela bárka s královnami a princeznami, dvorními dámami a pak další lodě s ministry, šlechtici, dvořany, osobními lazebníky a mágy, celý ten chvost, který faraón za sebou tahal jako nějaký páv.

Kolem lodí se hnaly davy lidí, kteří už jednou políbili prach a toužili to opakovat. Snažili se lodě předběhnout a znovu se vmísit do špalíru, chtěli být přítomni na slavnosti co nejdéle.

Blízko přístaviště už nebylo v kanálu dost vody. Velká loď několikrát uvázla na mělčině. Veslaři, kteří byli lépe oblečeni než někteří písaři, museli seskočit do vody a táhnout člun bahnem. Než dojeli, byli zamazáni jako vepři. I zlacená loď byla od bláta.

Všichni stáli hluboce ukloněni, s rukama u kolenou. To byla jejich výsada. Nemuseli padat na kolena jako obyčejní lidé.

K lodi přistavili můstek a když faraón vystupoval na břeh, ozvaly se fanfáry pištců a bubeníků a pak nacvičené volání: "Ať žije velký Chufu! Zdráv buď velký Chufu!" Skandování však nebylo tak jasné jako při zkoušce, pokřik byl nesrozumitelný a dokonce se zdálo, že zní jinak.

Trestanci ležící v prachu křičeli svůj vlastní pozdrav: "Chufu! Náš Chufu! Kručí nám v břuchu!"

Všichni zkoprněli nad takovou opovážlivostí. Velitel stráže pohlédl na krále, aby při nejmenším náznaku jeho nevole vydal svým lidem potrestat drzé vězně.

I faraón byl vyrušen ze své znuděné nálady. Pátravě přehlédl davy. Rýmované volání se ozývalo i ze zástupu dělníků. Lidem se rým líbil a hlad měli a tak radostně volali" "Chufu! Náš Chufu! Kručí nám v břuchu!"

Volání slávy se ozvalo znovu. Všichni byli spokojeni, že nemusí pracovat a ještě se dosyta najedí a po libosti napijí.

Návštěva pak pokračovala podle programu. Faraón usedl na trůn a představovali mu nejlepší party kameníků, dopraváků i zedníků. On jim uděloval odměny a propůjčoval čestné tituly, jako například: "Četa pyramidy Chufův obzor. Silná parta. Vytrvalá parta. Kamenická skupina Jak mocná je bílá koruna Chufuova." Tak budou moci označovat výsledky své dřiny a jejich památka bude zachována v pyramidě na věky.

Chamil ještě nevěděl, jak to při oficiálních recepcích chodí, a tak si napřed lákavá jídla vybíral jen očima. Mnohá spatřil po prvé a vůbec nevěděl, jak chutnají. Styděl se tlačit se ke stolům a tak na něj zbyly jen zbytky. Vznešení páni se neomaleně nahrnuli k bufetu a nechali si naložit vrchovaté mísy. Hltali jídlo stejně jak nevzdělaní nádeníci, mlaskali a říhali, bavili se plnými ústy o svých žaludečních potížích.

"Lékař mi domlouvá, abych držel dietu. Jsem prý moc tlustý a bude ze mne mizerná mumie. Tučné mumie se prý brzo rozkládají."

"Já jsem si už pořídil rakev. Dostal jsem ji lacino, ale teď nesmím moc jíst, abych se do ní vešel. Věčně hladovím. Snad pro jednou to nevadí," chlubil se jiný.

Král brzo skončil svačinu, sotva se dotkl jídla. Zvedl se, aby si šel prohlédnout rozestavěnou pyramidu.

Znovu nasedl do nosítek. Neslo je dvanáct urostlých mužů. Vybrali je mezi největšími siláky na stavbě. Pro tu příležitost dostali nové suknice. Vyběhli s faraónem k vchodu do pyramidy tak rychle, že se pánové z doprovodu zadýchali, když s nimi chtěli držet krok.

Vstup do nitra pyramidy byl na severní straně, asi dvacet loktů nad úpatím. Chodba směřovala šikmo dolů. Kdo se jí díval v noci na oblohu, viděl nehynoucí polární hvězdy, okolo kterých se celá hvězdná klenba otáčí.

Princ Hermiu vysvětloval Chufuovi, proč zvolili takovou konstrukci. Chtěli zabránit neštěstí, které postihlo prvou pyramidu faraóna Seneferu, kde se při zemětřesení zřítil strop pohřební komory.

Uprostřed předsíně museli přelézt tři žulové bloky. Až uloží mumii s pohřebními dary do hrobu, bloky zatarasí vzestupnou chodbu. Hrobníci, kteří prokážou faraónovi tuto poslední službu, uniknou komínem vedoucím k druhé komoře ústícím po pravé straně. Až vylezou ven, ucpe se z venku i sestupná chodba.

Zdi obdélníkového sálu, dvacet loktů dlouhého, deset širokého a jedenáct loktů vysokého se matně leskly. Byly nádherně vyleštěné, mezi kvádry nebyla nejmenší skulina. Chamil zde už byl mnohokrát. Věděl, že nad komorou je ještě pět dalších komor, odlehčujících obrovskou tíhu pyramidy. A nad nimi sedlová střecha, sestavená z šikmo postavených bloků.

To představovalo vrcholnou ukázku techniky a stavitelského umění. Jeden žulový blok, ze kterých byl interiér sestaven, vážil víc než pět set mužů. Lidé předčili mravence, když tahali břemena mnohonásobně těžší než sami vážili.

Nosiči jej vynesli až na vrchol pyramidy. Tam postavili nosítka na zem. Král s potížemi vstal, opíraje se o své páže.

Princ Hermiu opět podával zprávu. Když Chufu slyšel, že počet kvádrů, které se za sezónu podařilo položit, byl nižší, než v předcházejících letech, přestal poslouchat, poodešel ke kraji plošinky a zahleděl se do nilského údolí.

Nikdo se neohlédl k západu, kde se obzor černal a zvedal jako stěna. Teprve když mračno prachu zastínilo slunce a krajina zežloutla v kalném přísvitu, všimli si, že se žene z pouště písečná bouře. Při zemi ještě vládlo bezvětří.

"Vaše Veličenstvo, začíná chamsín," odvážil se upozornit Hermiu na hrozící nebezpečí.

"To vidím," odsekl Chufu a šel dolů, nevšímaje si připravených nosítek.

A pak se to stalo.

Chufu křižoval dráhu pro kvádry. Ten den ji sice nepolévali a slunce vysušilo její povrch, ale bylo to na severní straně, kde byl celý den stín. Chufu nešťastnou náhodou stoupl do lejna.

Pozlacený sandál, na jehož podešvích byly obrazy nepřátel Egypta, aby je faraón zašlapával při každém svém kroku do prachu, na tom lejně uklouzl jako každá jiná obyčejná bota.

A faraónovo tělo, tělo živého boha, kterého uctívali všichni Egypťané, se chovalo jako každé jiné obyčejné tělo. Podle nadřazených zákonů mechaniky nohy vylétly do výšky a zadek dopadl na kluzké místo. Pak se tělo počalo kutálet, dokud jej nezachytili osobní strážci.

Všichni, kdo to viděli alespoň štěrbinou očí zalepených prachem, strnuli hrůzou. Raději by byli slepí, aby se nemuseli dívat na to, co bude následovat.

"Jdeme," sykl Chufu na strážce a opíraje se o ně, belhal se do vyhrazených místností v budově správy stavby. Ostatní také hledali úkryt před všudypřítomným pískem. Podle původního programu mělo se ještě konat závěrečné shromáždění. Čekali tedy.

Bouře postupně slábla. Po půlnoci se dozvěděli, že faraón bez rozloučení opustil Gízu.

Inspekce skončila.

Tatínek probudil Chamila. Ten zíval a se zavřenýma očima se nechal vést domů. Ani nevěděl, jak se dostal do postele.

Maminka už seděla na výsluní, ve zvednuté levé ruce držela chuchvalec zvochlovaného lnu a vytahovala z něj vlákna, které svinovala a motala na dlouhý přeslen v pravé ruce. Obě ruce se jí jen míhaly. Služky drtily obilí na mouku, aby mohly upéct chleba a vařit pivo. Klečely u plochých, mírně prohnutých kamenů a roztíraly zrní velkými oblázky. Byla to jejich každodenní nejnamáhavější práce.

"Kde je tatínek?" ptal se Chamil, protíraje si oči.

"Ten už běžel do práce. Co jste tam včera vyváděli? Slyšela jsem, že faraón upadl."

Chamil se rozesmál: "Kdybys viděla jak! Jen se mu rozlétly nohy. Ten sebou praštil. Jistě bude mít na zadku modřinu."

"Já jsem tatínkovi říkala, aby přinesl oběť naší sykomoře, aby ta návštěva dobře dopadla. Ale on povídal, že jsem pověrčivá ženská, že strom nemůže mít s takovou událostí co dělat. A teď to má."

"Mami, ty jsi krásná jako královna."

"Nepovídej, zapýřila se maminka, "ty ses na ně včera díval?"

"Meri nám je ukazoval. Královny Meritites a Henutsen. To jsou faraónovy sestry?"

Chamil přikývl a zeptal se: "Já se také ožením s Isis, Idut a Nefer?"

Maminka se rozesmála, až se slepice poplašily: "Proč bys to dělal? Tvoje sestry nezdědí žádný majetek, který by stál za řeč. Ty si můžeš vzít za ženu, koho chceš, ale faraón si musí vzít královnu, to je přece jasné."

"Ale proč?"

"Na to se zeptej tatínka. To je politika a té já nerozumím."

"A kdo tam ještě byl?" vyzvídala maminka.

Princezna Hetepheres a moc dalších dam, já si je nepamatuji."

"A jak byly královny oblečené?" maminčina zvědavost byla nekonečná.

Chamil se zarazil. O takové věci se nezajímal: "No, byly oblečené jako ty."

Maminka přestala příst: Položila ruce do klína, aby se mohla lépe smát: "Ty jsi celý tatínek. Ten také říká, že se oblékám jako královna a já zatím nemám co na sebe."

Přišel podomek s osedlaným oslíkem a hlásil: "Paní, jedu sbírat trus."

"Počkej, vezmeš s sebou Kera. Hned jej vzbudím," řekla maminka a odešla do domu.

Chamil se styděl. Sbírat kravské a oslí kobližky a pak z nich plácat bochánky, které se nechávají uschnout na střeše a používají na topení, také kdysi patřilo k jeho oblíbeným zábavám. Pro nastávajícího písaře, který se stýká i s faraónem, se však takové páchnoucí zaměstnání nehodilo.

"Já musím do školy."

"Je to pravda, že faraón spadl?" Skandální novina se šířila rychle.

Ze včerejší parády zbývaly žalostné trosky. Květinové záhony byly zdupané, jak od stáda vepřů. Všude se válelo smetí a odpadky, ulámané větve a palmové listy, střepy hliněných nádob. Prapory a transparenty vítr serval a odnesl bůhvíkam. Zbyly jen holé žerdě s provazy jako obrovské udice.

Jeden chudák si udělal z nalezeného cáru plátna zástěrku a pyšně si v ní vykračoval. Byly to snad prvé šaty v jeho životě. Vůbec mu nevadilo, že se kartuše s jménem faraóna dostala rovnou na zadek.

Školákům to připadalo náramně k smíchu. Učitel Neferré se však rozčílil nad takovou urážkou královského majestátu. Přidržuje si volnou paruku rukou, která mu na lysé hlavě klouzala, odběhl pro stráž, aby dal nešťastného šťastlivce zatknout.

"Ten si chce šplhnout," řekl o něm přezíravě Hotep.

Najít policii však nebylo snadné. Sháněla vězně, kteří v různých skrýších dospávali včerejší pitku. Ani všichni svobodní dělníci nenastoupili do práce včas.

Muž se jen nedůvěřivě díval, zda si z něj písařík netropí legraci. Teprve když mu Chamil vysvětlil, co je v rámečku napsáno a že zneucťuje krále, když jeho jméno má na zadnici, uvěřil varování. S povzdechem suknici zahodil do křoví. Je lépe být nahý než vězněný.

Ještě než se Neferré vrátil, uslyšeli hrozné kvílení, ječení a naříkání. Pak uviděli i původce všeho nářku. V čele malého průvodu šla skupina žen. Lomily rukama v křečovitém tanci a vydávaly ze sebe ty nejdojemnější zvuky, jaké dovede z lidí vyloudit bolest a žal. Jedna plakala tenkým hlasem, jako opuštěné dítě, druhá vyla jako hyena a třetí vyrážela krátké skřeky. Byly to plačky, které se nechávaly najímat jako smuteční sbor, když někdo zemřel.

Školáci sotva poznávali kamaráda Anchhotepa, jak byl šedý od prachu, se dvěma stružkami slz jako jizvami přes tvář.

Zemřel jeho otec. Ačkoliv byl nemocný, na recepci se přejedl, dostal hrozný záchvat koliky, který skončil selháním srdce. Teď jeho rodina oznamovala všem jeho smrt.

Příbuzní vešli do jedné vily. Plačky zůstaly před branou. Ještě párkrát předvedly nacvičený bol a pak se spokojeně uvelebily v závětří a klevetily. Co se stalo nebožtíkovi, jak se král kutálel po zemi. Dohadovaly se, kdo zdědí po zemřelém majetek. Když příbuzní opět vyšli, znovu začaly jako na povel kvílet. Průvod pokračoval v okružní cestě.

Učitel se stále nevracel. Žáky přestalo čekání bavit a tak se rozhodli, že škola nebude. Většina se přidala k smutečním hostům. Na zakončení průvodu bude jistě hostina.

Chamil šel za tatínkem na stavbu. V kanceláři jej nenašel a tak jej hledal na staveništi.

Příšernými ranami hrozili kněží důvěřivým lidem, aby z nich v zájmu faraóna vymačkali poslední zbytky sil. Jejich vysvětlování živelných jevů se však nepřijímalo trpně. Chamil náhodou vyslechl, jak mezi galejníky agitoval Hapi: "Tomu ať věří staré báby. Jen si vzpomeňte, jak to šlo po sobě. Napřed se zvedla bouře a teprve pak se Chufu běžel schovat. Kdyby vyvolal bouři on, tak se napřed schoval. To dá rozum. Takhle se vyválel v naších hovnech."

Vězni se řehtali a dělali sprosté vtipy.

"Kdyby byl bůh, tak se mu to nemohlo stát. Měl písku plné zuby, jako každý druhý. Vůbec není všemocný, to o něm jen povídají."

A na dotvrzení takového rouhání napsal Hapi na kvádr, který táhli nahoru, posměšný nápis: "Chufu je ožrala!"

Když Chamil při obědě vykládal o této příhodě, všichni se smáli.

"A jak to vlastně je," zeptal se Chamil, "je faraón bůh nebo není?"

Chamil vydechl úžasem. Takovou hrůzu si nedovedl představit.

"Král sloužil lidem, byl jejich pojítkem s věčnými bohy. Musel obětovat svůj život. Z vděčnosti mu prokazovali božské pocty. Aby mohl plnit své poslání i v říši mrtvých, pohřbívali spolu s ním i mrtvoly jeho žen, služebníků a otroků. Měli mu v záhrobí sloužit tak, jak mu sloužili na zemi."

"To čekali až umřou?"

Takové pravidelné vyměňování králů ohrožovalo mnoho lidí. Proto když byl starý faraón dost mocný, aby přemohl ty, kteří by trvali na starých zvyklostech, změnil obřad.

Postupně se na starý obyčej zabíjení králů zapomnělo. Dnes o něm ví jen někteří kněží jako o tajemství, které by mohlo zachránit Egypt, kdyby nastal čas nejvyšší nouze. Kněží hrozného boha Setecha, který zabil svého bratra Usira, dosud pěstují posvátné zmije s korunkami, které popravovaly zestárlé faraóny.

A místo královen a služebníků dáváme do hrobu jen jejich sochy. Udělají v podsvětí stejnou práci jako mrtví."

"Za svého boha si můžeš vybrat cokoliv. Věci, zvířata i lidi. Můžeš prosit strom, aby ti pomáhal, jak to dělá maminka, která věří, že v naší sykomoře sídlí bohyně Háthor. Můžeš také hledat Háthor u pramenů, nebo si myslet, že je to posvátná kráva. Proto se přinášejí oběti pramenům, uctívají krávy nebo jejich sochy. Když se ti splní tvoje přání, tak tě bůh vyslyšel, když ne, tak to byla asi tvoje chyba. Tvoje modlitba nebyla dost mocná. Možná jsi neznal správná slova nebo ti bohové prostě nepřáli.

Boha si snadno vybereš, ale těžko se jej potom zbavuješ. Drží se tě jako klíště. Když věříš v boha, tak je bůh mocný, protože ty se jej bojíš. Máš strach, aby sis boha nerozhněval. Když o nějakém bohovi nevíš, je to jakoby nebyl.

A takový bůh není sám. Má své služebníky. Kněze. Ti mu horlivě slouží, podkuřují kadidlem, přinášejí oběti. Sami často nepracují a nic užitečného neumí. Bez boha by ničím nebyli. Proto nutí i ostatní, aby jej uctívali. Za své služby mají privilegované postavení. Živí se obětovaným jídlem a obyčejní lidé musí pro ně pracovat.

Jestli věříš v bohy, zaplétáš se do vlastní sítě a jsi v ní chycen jako pták. Nakonec tě všechno přinutí věřit v boha."

"Vždyť ty jsi také kněz boha Ptaha!" Chamil byl z toho, co mu tatínek povídal zmatený. Nevěděl, co si z toho vybrat.

"No vidíš, vždyť ti říkám, že tě všechno kolem tebe přinutí věřit v bohy. A Ptah je z nich ještě tak nejlepší."

Chamil tomu, co tatínek povídal dobře nerozuměl. Nebyl si jistý, co mu tatínek chce říct: "Proč neřekneš, jestli je král bůh nebo není?"

"Jako bůh!" vykřikl Chamil. "Já se ptám, jestli je bůh doopravdy!"

"Když někde hlasitě řekneš, že faraón bůh není, tak půjdeš do vězení. Takže si to můžeš jen myslet. Proto je jednodušší věřit, že bůh je. Kdyby nebyl bohem, tak bychom neměli žádný rozumný důvod stavět pyramidy. Dělníci musí být přesvědčeni, že jejich dřina je službou bohu. Jinak by tu dobrovolně nebyli. Takovou obrovskou věc není možné dělat z donucení.

Tatínek se zamlčel. Za chvíli mu klesla víčka. Usnul.

Chamil tiše vstal, aby jej neprobudil, a odběhl za kamarády.

"Hvězdy jsou selata a noční nebe je svině, která je z jitra všechny sežere a za soumraku zase vyvrhne," řekl jako pro sebe tatínek .

"Ale vždyť bohyní nebes je Nut, matka boha slunce Ré," namítal Chamil. "A říká se, že hvězdy jsou nehynoucí."

"To také. Věci se mohou vysvětlovat různým způsobem. Ruka má dlaň a hřbet a pět prstů. Zkus nakreslit ruku tak, aby byly současně vidět dlaň i hřbet. A uvnitř ruky maso a kosti. Svět je složitý, musíš se na něj umět dívat současně z mnoha stran, abys jej pochopil."

"Když jsme u pyramidy vykopali hlubokou pohřební šachtu, tak z jejího dna bylo vidět hvězdy i ve dne. Takže jsou na obloze stále, i když je ve světle nevidíme."

Chamil si představoval, jak by nakreslil tu ruku z obou stran, tak poslední poznámku přeslechl.

Jak nebe bledlo, objevil se před nimi hřeben skal na pravém břehu Nilu, táhnoucí se jako stín nad stříbřitou ranní mlhou, která se válela v údolí.

Probouzeli se ptáci. Stromy, některé ještě holé bez listí, byly jako obrovské klece plné jejich zpěvu.

Světlý pruh obzoru zrůžověl, na tmavomodrém nebi se objevila rudá oblaka nasvícená paprsky slunce, které bylo dosud neviditelné. Nastával slavnostní okamžik.

Z podzemí stoupal bůh Ré-Harachté. Bůh mocný, mladé slunce dávající světlo pro život a radost.

Tatínek se zastavil a Chamil vedle něj. Dívali se s obdivem na zlaté slunce. Až vystoupí výš, zbělí a jeho zář oslepí oči. Teď však bylo něžné jako mládě. Když se sluneční disk vynořil na obzoru celý, zakončili modlitbu hlubokou úklonou, až se dlaně dotkly kolen.

"Pojď," pobídl tatínek, "už to nemáme k řece daleko."

Trvalo však ještě dlouhou chvíli, než k ní došli. Nejprve viděli létat vodní ptáky, husy, volavky a potápky. Řeku spatřili až se břehu. Proud tekl jen v nejhlubších místech koryta, které bylo řece volné jako šaty člověkovi vyhublému vleklou nemocí. Na některých místech byly břehy převislé, podemleté velkou vodou. Jinde písečné lavice, porostlé rákosím a ostřicí povlovně přecházely do polí.

U přístaviště trčelo mnoho velkých lodí na mělčině, protože v tuto roční dobu byly k nepotřebě. Používaly se jen při vysoké vodě pro dopravu kamene z turských lomů k pyramidě. U břehu kotvily loďky rybářů i plachetnice pro dálkové plavby k moři a do Asuánu.

Bylo to příjemné, nechat se vézt a odpočívat po dlouhé chůzi. Lodě byly božský dopravní prostředek, slunce plulo po obloze nebeskou řekou v plachetnici kormidlované zemřelými faraóny.

"Podívej se, tamhle jsou lomy," ukázal tatínek na několik temných skvrn na světlé stěně východního pohoří. Byly to vchody do lomů, kde se už víc než století těžil výborný kámen pro stavby.

"Proč se bere kámen z vnitřku hor a neláme se s povrchu?" zeptal se Chamil. "To by dalo míň práce."

"Vrchní vrstvy horniny jsou zvětralé. Jsou v nich pukliny a kámen není tak krásný jako v hloubce. Na některé věci je dobrý jen ten nejlepší kámen."

Jeli obhlédnout práci v lomech, zjistit, kolik je tam připraveno materiálu pro obložení pyramidy a na reliéfy sluneční cesty a obou chrámů.

Lodník vlekl člun pomalu a tak kormidelník neměl moc práce. Dal se do zpěvu:

"Láska tam čeká na mne

na druhém břehu Nilu.

V řece však číhá na mne

moc a moc krokodýlů.

Nebudu se já jich bát,

odvážně skočím do vln.

Co se jen může mi stát,

lásky pln skočím do vln.

Milá mi bude mávat

krokodýl zalekne se.

Jako bůh budu plavat,

kořistí pro něj nejsem.

Láska je naším kouzlem,

dravá zvířata plaší.

Chrání nás před každým zlem

upřímnost lásky naší.

Když se dostali na úroveň lomů, muž na břehu svinul lano a nasedl do loďky. Tatínek vzal pádlo a vybídl Chamila:" Chop se pádla, budeme veslovat sami."

Zaklekli vedle sebe a zabírali po obou stranách loďky. Člun se nejprve vrtěl, jakoby nemohl nalézt správný směr, protože Chamilovi to moc nešlo, držel pádlo v ruce po prvé. Ale pak pochopil, jak musí lopatku postavit, zabořit do vody, táhnout vodou a nad vodou přenést dopředu a člun nabral rychlost. Klouzal po hladině jako vzlétající pták.

Chvíli pluli mělčinou, ale pak je začal stahovat proud.

"Veslujte, veslujte, rychle!" křičel kormidelník a lodník na přídi tleskal do taktu tak rychle, že Chamil několikrát zabral opačně, až voda stříkala. Ale to už byli zase na mělčině, kousek od pravého břehu. Tatínek odložil pádlo a otřel si čelo: "Vidíš, jak nám to šlo. Někdy si vyjedeme na lov ryb."

Chamil radostně souhlasil: "A na ptáky taky?"

Chamil ještě u moře nebyl a tak jej představa tak dlouhé cesty vzrušila: "Kdy to bude?"

"Asi za tři nebo čtyři měsíce. Až bude dost vody pro plavbu."

"To bude prima!"

Dorazili ke břehu, kde v mělké vodě rostlo rákosí. Chamil musel rozbalit své písařské nářadí a napsat lodníkům stvrzenku, že převezli úředníky královské pyramidy. Tatínek na ni otiskl své pečetítko. Odměnu za převoz dostanou z královských sýpek.

Ještě si domluvili zpáteční cestu a pak se vyšplhali na srázný břeh, který čněl nad hladinou výše než na protější straně. Však také neúrodná oblast začínala jen několik kroků od řeky.

Tam byly připraveny k převozu ve vyrovnaných řadách bloky prvotřídního vápence, jemného a tvrdého. Rudou hlinkou na nich byly naškrábány různé údaje. Měli zjistit jejich skutečný počet, udělat inventuru. Chamil znovu rozbalil své písařské nářadí a zapisoval vše, co mu tatínek diktoval.

"Bud zdráv, Pepi!" volal z dálky. "Koho mi to sem vedeš?" Tvářil se, jakoby Chamila nepoznával. S předstíraným údivem obdivoval, jak Chamil vyrostl: "Už je z něj hotový chlap. Tak co, mladý muži, kdy se budeme ženit? Doufám, že mne pozvete na svatbu."

Chamil se červenal. Každá zmínka o jeho dospívání jej přiváděla do rozpaků. Tatínek se jej zastal: "Vždyť ještě nevychodil školu. Hodně vody uteče, než bude samostatný."

"Jak se to má naučit, když není ženatý? vtipkoval Nacht. "Všechno z knížek nevyčte."

"Jen pojďte dál, dáme si svačinku. Jistě máte po cestě hlad a žízeň."

Sedli si pod stříšku z palmových listů u vchodu do lomu, aby byli ve stínu. Slunce už notně hřálo, zůstávat za poledne na výsluní začínalo být nepříjemné. Sloužící donesl nízký stolek a na něj prostřel k obědu.

"Tak si berte a jezte. Moc toho sice není, ale snad nám to bude stačit."

"Já ti dám, žrát mé jídlo, ty nenažranče jeden! Copak ti nestačí zbytky? Pošlu tě do lomu, uvidíš!" křičel Nacht.

Trestaný pomalu couval a pak utekl.

"Proč se Nachte rozčiluješ?" zeptal se tatínek udýchaného ředitele, který si už zase sedal. "To škodí srdci."

"Ten žrout spořádal polovičku husy. Je to nenapravitelný hltavec. Ale moc dobře vaří a já jiného slušného kuchaře neseženu. Kdyby bylo dost jídla, tak ať se cpe až praskne, to by mi nevadilo, nejsem lakomý. Jenže jsme se zásobami na dně. Už nemáme ani ječmen, abychom mohli vařit dělníkům pivo. Musí pít vodu. Také byste se o nás měli lépe starat. Napsal jsem dvě hlášení, ale vy jste se vůbec neuráčili odpovědět."

Tatínek se rozhlédl, jestli nikdo neposlouchá.

"To jsme to dopracovali," pokyvoval hlavou Nacht. "Na stavbách není co jíst. To za Seneferu nebylo. A postavily se tři pyramidy!"

"Ale nebyly tak velké," hájil tu svou tatínek.

"Alespoň z nich nespadl," řekl uštěpačně Nacht. "Je to pravda, že se má letos na Nový rok dělat?"

"Je. Po tom maléru byl Chufu strašně dozlobený, nedal si nic vysvětlit a nařídil, že se bude slavit jen prvý svátek a ostatní čtyři novoroční dny budou pracovní. Prý se má dohnat zpoždění."

Nacht upil ze džbánu pivo a řekl: "Já se mu nedivím. Stavíte tu pyramidu už přes dvacet let. On už není žádný mladík. Má strach, že umře dřív, než bude hotová."

Ještě chvíli se bavili na králův účet, pak probírali nedostatky v zásobování lomů potravinami a technickým materiálem. Chamil musel napsat dopis, ve kterém Nacht vypočítal vše, co v lomech chybí. Nacht na něj otiskl svůj pečetní váleček.

"Odevzdám jej osobně Hermiuovi," slíbil tatínek. "Moc si však od toho neslibuj. Bude to spíš jen doklad, že jsi udělal všechno, co bylo možné. Kdyby k něčemu došlo, musíš si pomoct sám."

"Pivo vaříte dobré," pochválil tatínek pití, když dopíjel džbánek. "Ani se po něm nechce vstávat."

"Však si po něm můžeme zdřímnout. Čas nemá nohy, neuteče. Nechám donést další."

"Ne, vrtěl hlavou tatínek. Chamil ještě neviděl lomy. Podíváme se dovnitř, když dovolíš."

Pracovní podmínky byly mnohem horší než u pyramidy. Dělníci pracovali skoro ve tmě a v prachu. Slunce viděli jen v polední přestávce.

Než si vše prohlédli, byl večer. Přenocovali u Nachta. Tatínek s Nachtem vzpomínali na staré dobré časy a Chamil poslouchal. Konce vyprávění se však nedočkal, protože usnul.

Po snídani se s Nachtem rozloučili a zamířili k jihozápadu, šikmo strání dolů k Nilu. Nejprve došli k malému vršku, ze kterého tryskal proud vody jako z rozbitého džbánu. Chamil ještě nikdy neviděl pramenit vodu a byl nadšen. Opláchli se a pořádně se napili. Voda byla vlažná a měla podivnou mazlavou chuť.

U pramene stála kaple z papyrusových rohoží a palmových listů. Bylo tam mnoho darů od nemocných, kteří děkovali zázračné vodě za své uzdravení.

"Tato voda je léčivá," poučoval Chamila tatínek. "Velký Imhotep ji doporučoval pít při žaludečních potížích. Ředí žaludeční šťávy a mírní jejich kyselost."

Chamil sbíral kusy dřev a pouštěl je do peřejí, které se tvořily v potůčku pod pramenem. Pak jej hra omrzela a díval se na párek pruhovaných dudků s krásnými chocholy na hlavách, jak poskakují v zelené trávě a dlouhými zobáčky hledají potravu. U pramene kvetly i pomněnky, chrpy a vlčí máky. Pak Chamila zaujaly včely obletující rozkvetlé keře.

"Bahno a koupele léčí revmatismus a mnohé jiné nemoci. Zkusíme to také, uškodit to nemůže," řekl tatínek. Představil se lázeňskému se všemi svými tituly a ten je odvedl k rybníčku s nejteplejší vodou. Odložili šaty a vlezli do lázně.

"Jak to, že voda je tak teplá a po čem smrdí?" zeptal se Chamil.

"Říká se že v zemi je velký oheň. Když se voda k němu dostane, ohřeje se a načichne kouřem."

"Proč ne? Cestovatelé tvrdí, že na ostrovech v severním moři jsou hory, ze kterých stoupá oheň a kouř. Někdy i popel a létají kameny. Vytéká prý odtud dokonce roztavený kámen. A pak se třese celá země."

"To jsou divy," zívl Chamil. Ve vodě bylo příjemně a nechtělo se mu moc přemýšlet. Napodobil nemocné a oplácal se bahnem, takže vypadal, jakoby jej právě stvořil bůh Chmun z hrnčířské hlíny.

Tatínek mu dal malou figurku ušebti. Těch se dávalo do hrobu 365, na každý den jedna, aby mrtvému sloužily po celý rok. Chudým lidem sloužily už za života, když je vyměňovali za jiné věci a služby.

Komediant se klaněl a děkoval za takový bohatý dar. Poručil opici, aby podala mladému pánovi ruku. Chamil si podrobně prohlížel rezavou psí hlavu paviána, lemovanou dlouhou srstí jako licousy. Kulaté oči byly plné smutku po rodných pralesích.

"Jsi moc pomalý," radil člunař, "musíš škubnout rukou rychleji."

Konečně se to podařilo, na háčku se třepetala rybka. Její bílé břicho se třpytilo na slunci jako stříbro.

"Tak máme na večeři," řekl tatínek když pomáhal Chamilovi sejmout úlovek z háčku. Ještě bychom potřebovali takových rybiček aspoň devět.

Ačkoliv jej rybaření moc bavilo, Chamil nezapomněl ani na své předsevzetí dovézt nějaký dárek mamince. Když uviděl v jedné zátočině lekníny, poprosil lodníky, aby k nim zajeli. Nařezal kytici modrých květů.

"Já bych úplně zapomněl," pochválil jej tatínek, když přivoněl k nádherné vůni květů. Maminka bude mít radost. Tyhle květy mohly opravdu být kolébkou, ze které se zrodilo Slunce, jak se také někdy říká."

"Uvidíme," řekl skromně Chamil.

Než se nadáli, byli u ústí gízkého kanálu. Nechali se odvézt až domů. Jejich loďka měla jenom malý ponor a tak se dostala i přes bahnitá místa.

Děti chtěly obejmout tatínka, maminka nevěděla, co dřív, zda obdivovat ryby, které Chamil ulovil, vonět ke květům a sehnat pro ně vázu, dát lodníkům pohoštění, nebo vybrat ze stáda ovci, kterou tatínek poručil poslat jako oběť a dar do lázní. Chamil musel napřed napsat nové potvrzení a teprve potom mohl vypravovat, co všechno cestou viděl.

Maminka mu připravila hrnek horkého mléka s medem. Chamil pomalu usrkoval sladký nápoj a vychutnával šťastný pocit, že je zase doma u maminky.

Blížil se Nový rok. Chamil přemýšlel o kalendáři a nemohl přijít na kloub některým nesrovnalostem: "Tati, proč už bude Nový rok, když záplavy začnou až za měsíc?"

"To se nemůže napravit?"

"Proč?"

Aby se neříkalo, že je sezóna záplav, když je ještě sucho, zima, když ještě trvají záplavy a sucho v době, kdy je ještě zima. Aby se nemuselo předpovídat z hvězd, kdy záplavy začnou," vypočítával Chamil nejdůležitější důvody pro reformu kalendáře."

Tatínek pokrčil rameny: "Jak bys to chtěl udělat?"

"Třeba každý čtvrtý rok přidat jeden novoroční svátek navíc, zavést přestupné roky."

Chamil svým nápadem narazil na neviditelnou hradbu náboženských předsudků, které určovaly jeho život a myšlení. Běh věcí určili bozi a proti jejich vůli byl člověk bezmocný. Nenapadlo jej oponovat tatínkovi tím, že kalendář zavedl Imhotep a že bohyně Nut by mohla získat i ten přestupný den, jen kdyby se jí nebo někomu mocnému chtělo.

Nový rok znamenal pro Chamila i jiné starosti. Podle zvyku se dávaly k těmto svátkům dary. Chamil chtěl dát tatínkovi hliněnou čutoru s vínem. Svěřil se mamince. Ta jej zavedla k sýpce, která stála vedle kuchyně.

Byly to obrovské hliněné nádoby, větší než dospělý muž. Do nich se nasypalo po sklizni obilí a víko se zamazalo sádrovou maltou, takže obsah nádrže byl chráněn proti všem škůdcům, hmyzu i myším. U dna byl otvor uzavřený dřevěnou zátkou jako sud. Stačilo špunt vytáhnout a do připravené ošatky se sypal ječmen. Jen občas musela maminka zašťourat uvnitř prutem, aby uvolnila slehlé zrní.

"To by ti mohlo stačit. A vyber pěknou čutoru, aby něco vydržela. Nesmí být prasklá a musí být dobře vypálená, pěkně červená."

Chamil sebral ošatku a šel do hrnčířské uličky. Tam žili hrnčíři. Vyráběli nádoby na pivo, víno, olej i vodu, hrnce na vaření, svítilničky, hračky i obětní dary. Hrnčířství bylo jedním z nejdůležitějších řemesel. Hrnčíři kopali hlínu, hnětli ji s plevami a pískem, formovali do různých tvarů. Výrobky sušili nejprve na slunci, a pak postavili pece a v nich je vypalovali.

Hrnčíři i jejich drobotina se smáli nešikovnosti mladého pána, divili se, jak může být někdo tak neohrabaný. Chamilovi se taková pozornost nelíbila, a tak si vybral čutoru, pěkně plochou, aby se dobře nosila, a po dlouhém smlouvání, kdy majitel dílny tvrdil, že je ječmene málo a Chamil, že za takovou malou čutoru moc, ji dostal. Nakonec mu přidali ještě hrst kuliček, aby měl něco do hry.

Maminka mu poradila, kde sežene dobré kořeněné víno a co za ně má dát.

Pak pronesl přání podomek. Prosil všechny bohy, aby se mohl vrátit domů a samostatně hospodařit. Obě služky se při úlitbě bohyni lásky jen chichotaly. Styděly se vyslovit své přání. Jedna druhou se žduchaly loktem a dodávaly si odvahu.

Tatínek to řekl za ně: "Jen se nestyďte. Že se chcete vdát?"

Obě se smály.

Všichni byli veselí. Rozjaření šli ke kostelu na procesí. Členové rodiny byli vpuštěni do chrámového nádvoří, sloužící však museli zůstat venku.

Novoroční svátky byly jednou z mála příležitostí, kdy obyčejní lidé mohli vidět své bohy, vlastně jenom jejich sochy. Do chrámů měli přístup jen lepší lidé a do vnitřních chrámových prostor mohli vstoupit jen zasvěcení, do svatostánku se sochou boha jen kněží.

Ti se museli na tuto službu pečlivě připravovat a zachovávat obřadní čistotu. Když sloužili bohu, nesměli žít se svými manželkami, museli se čtyřikrát denně koupat, při východu a západu slunce, v poledne i o půlnoci. Denně si holili nejen tvář, ale celé tělo, jedli jen dietní jídla, aby nezapáchali. Když se náhodou dotkli nečistých věcí, jako třeba prasete, museli se očistit koupelí v Nilu.

Na Nový rok umyli hlavní chrámovou sochu, navoněli ji nejvzácnějšími voňavkami, oblékli do nejjemnějších rouch a ozdobili šperky. Pak ji naložili na nosítka ve tvaru lodi s baldachýnem a ve slavnostním průvodu vynesli na nádvoří.

Procesí se pomalu prodíralo zástupy věřících, kteří leželi v prachu s nadějí, že bůh shlédne jejich bídu a smiluje se nad nimi.

Chamil něco takového ještě neviděl a proto byl moc zvědavý. Procesí se zastavilo před Anchhotepovým domem, kde už obě strany sporu čekaly. Drželi ještě smutek, protože dosud neskončilo balzamování a mrtvý nebyl dosud pohřben. Proto všichni měli vlasy rozcuchané a posypané čerstvým popelem. Mezi nimi stál soudce.

Nosiči se postavili s nosítky tak, že přední držadla směřovala k Anchhotepově matce a zadní k Anchhotepově babičce. Ta stála nehnutě, jakoby se jí celá událost netýkala, zatím co mladší žena si nervózně okusovala nehty.

Soudce ukázal na obě ženy rukama. Zůstal stát s rozpaženými rukama a spolu s davem čekal v napjatém tichu na výrok orákula. Nic se nedělo, jen vysoko na obloze kroužili ptáci. Pak se však zdálo, že se nosítka chvějí, jakoby s nimi lomcovala neviditelná síla. Kymácela se jako váha, která není v rovnováze. Nosiči nebyli už schopni nepokojná nosítka udržet. Ti na straně Anchhotepovy matky poklesli v kolenou pod náhlou tíhou.

"Pozor," křičeli na zadní nosiče a spěšně spouštěli zázračné břemeno na zem. Kdyby nebyli obratní, nosítka by se převrátila. Jen duchapřítomnost všech osob zachránila sochu před překocením.

"Bůh rozhodl," volali. "Přiklonil se na stranu manželky."

V davu to šumělo a tak skoro zanikl soudcův hlas, který stvrzoval výrok božího soudu: "Děkuji ti, ó Pane! Všichni jsme byli svědky tvé vůle a budeme ji ctít. Majetek zemřelého Hotepa patří jeho vdově a jejím dětem."

Anchhotepova matka poklekla a děkovala za boží milost. Chamil dost dobře nechápal, co se vlastně stalo, ale tatínek nebyl po ruce, aby mu to vysvětlil.

Kněží zahrnuli sochu kadidlem, zpívali litanii na jeho počest. Když nosiči zjistili, že zázračná tíha nosítek pominula, nastoupili další cestu, která se odtud vracela do chrámu. Tam kněží uložili sochu k odpočinku po tak namáhavé cestě.

Odpolední slavnost pro členy vedení svatby a jejich rodiny uspořádal princ Hermiu.

Chamil byl přijat na stavbu jako praktikant. Jeho úřední povinností bylo napínat měřící pásmo.

Všichni gratulovali novopečeným písařům, tiskli jim ruce a objímali je. Chamil byl celý nesvůj z té mimořádné pozornosti. Bylo mu horko a byl moc rád, když to měl za sebou a mohl odnést nové pouzdro k mamince.

Pak začala zábava. Pro obveselení přítomných vystupovali zpěváci, tanečnice, akrobati a opičáři. Děti si hrály různé hry.

Chamila však více zajímaly řeči dospělých, které se týkaly hlavně dvou témat.

Samozřejmě se mluvilo o dopoledním božím soudu. Skoro všichni schvalovali, že dědictví připadlo ženě s malými dětmi. Hotepův bratr byl lenoch a budižkničemu, který se vyhýbal odpovědným úřadům, takže si nezískal vlastní majetek. Nikdo jej neměl rád.

Druhým námětem byly úvahy, co se stane zítra, jestli dělníci nastoupí do práce. Chamil přestal hrát kuličky, když zaslechl, že Hermiu zajistil, aby se druhý den svátků jako náhodou konalo poblíž Gízy cvičení armády. Všichni si dělali starosti, co se bude dít. Děti, na které nikdo nedohlížel, se začaly prát, byly za trest odváděny domů a tak zábava skončila neobvykle brzo.

Tatínek cestou domů poučoval maminku, aby zítra nepouštěla děti ven, ani sloužící s dobytkem na pastvu, aby zatarasili bránu a nikoho nepouštěli dovnitř.

"Ty myslíš, že budou nepokoje?" děsila se maminka.

"Možná. Dělníci dnes dostali sváteční příděl piva a zítra budou opilí. Budou je muset tahat z pelechů. Hermiu dostal pokyn, že je musí přinutit k práci i násilím."

"To nejde. Vždyť už je praktikantem a jeho povinností je chodit do práce. Zanedlouho bude dospělý."

Chamil spokojeně přikývl a maminka jen tiše řekla: "Jak myslíš. Ale dej na něho pozor."

Ráno vstávali dříve než obvykle, ještě před východem slunce. Maminka jim přichystala do košíku jídlo na celý den a džbán piva. Na rozloučenou je objala.

Na správě stavby už bylo rušno. U brány stála zesílená stráž, vojáci byli i na dvoře. Stál u nich i Hotep s oštěpem v ruce a dýkou za pasem. Tvářil se důležitě, málem neodpověděl Chamilovi ani na pozdrav.

Hned se dozvěděli poslední noviny. V trestném táboře proběhl budíček bez incidentů, jako kdyby byl normální pracovní den. Dělníci však po východu slunce klidně spali. Ani všichni předáci a řemeslníci nevstali.

Ještě neuplynula ani doba vyhrazená snídani a Hermiu poslal do dělnického tábora dozorce. Ti se však za chvíli vrátili s nepořízenou. Dělníci buď tak tvrdě spali, že je nebylo možné vzbudit, nebo se příkazům jen vysmáli a leželi dál.

Hermiu vyslechl hlášení a rozčileně poručil, aby s dozorci šla stráž.

"Co máme dělat, pane?" ptal se velitel.

"Vyžeňte dělníky z jejich ubikací," přeskakujícím pisklavým hlasem poručil princ. Napřímil své tučné tělo a snažil se vypadat mohutně.

"Má téct krev?"

"Ne. Zatím ne," dodal Hermiu trochu nejistě. Když velitel odešel, otřel si šátkem tvář a napil se piva.

"Budeme mít horký den," dodal, jakoby mluvil o počasí.

Rozpředla se zábava o počasí, které bylo podle úsudku většiny přítomných letos docela mimořádné. Takovou sezónu nikdo nepamatoval.

Chamila to plkání, které slyšel už mnohokrát, nebavilo. Stejně jako nejmladší do toho nesměl mluvit. Protože neměl co dělat, vylezl na věž, odkud měl okolí jako na dlani.

Trestanci už opustili svůj tábor, obehnaný kamennou zdí, okolo níž rostly trnité keře, na kterých ještě bylo naházeno plno suchého trní, a pochodovali k pyramidě. V táboře dělníků byl stále klid. Dozorci se strážemi se k němu teprve blížili. Za nimi se táhl sloup prachu. Krajina byla zežloutlá a vyprahlá jako poušť. Ojedinělá zeleň palem a stromů se ztrácela pod silnou vrstvou prachu.

Vojáci došli do tábora. Ozval se hluk a křik. Z tábora začali vybíhat dělníci, jejich ženy a děti. Rozbíhali se na všechny strany.

Asi během čtvrt hodiny byl Hermiův rozkaz splněn. Vojáci vypudili dělníky z jejich chatrčí. Tisíce se jich pohybovalo kolem tábora. Vykřikovali nadávky a házeli kameny na vojáky, kteří zůstali v táboře. Jeden zástup dělníků se dal do pohybu. Nešli však do práce, ale k budově správy stavby.

Hrnuli se přes pole jako stádo skotu, předháněli jeden druhého, mávali pěstmi a povykovali.

Chamil křikl na dvůr: "Jdou sem dělníci!"

Nejdřív si jeho volání nikdo nevšímal, musel je několikrát opakovat, než jeden důstojník vyšplhal za ním. Sotva obhlédl situaci, pospíchal dolů. Stráže na dvoře byly volány do zbraně a zatarasily bránu. Najednou byla plošina na věži plná lidí a Chamil byl dospělými od vyhlídky vytlačen.

Tahle poznámka vyvolala nervózní smích.

Dělníci, když viděli nečinnost vojáků, dostávali kuráž. Blížili se postupně k ohradě, házeli kamení. Vojáci se kryli za své velké štíty pošité hroší kůží a odpovídali dělníkům spíláním a nadávkami.

Sprostá slova létala vzduchem jako motýli a ty nejšťavnatější a nejpeprnější nadávky vyvolávaly smích na obou stranách. Nálada byla vzrušená, ale z demonstrace se stávala spíše lidová zábava. Všechno mohlo skončit smírem.

Žízniví vězni se na kvasné džbány vrhli. Někteří šplhali nahoru a nabírali pivo do dlaní, jiní nádoby nakláněli a nechávali si opojný nápoj téct do úst, na celou hlavu i tělo. Koupali se v pivě. Tam spadl jeden nedočkavec po hlavě do sudu, jen se mu třepaly nohy, jak se topil.

Úspěch v pivovaru vyvolal touhu rabovat. K trestancům se přidali i svobodní dělníci. Po pivě dostali hlad. Na řadu přišly kuchyně a sklady potravin. Vnikli i do dalších skladišť, kde byly uloženy provazy a lana, nářadí i zbraně. Brali a rozbíjeli vše, co se dalo.

"Dnes nás hostí božský Chufu," vykřikovali. Vířili všude jako při obrovské slavnosti. Drancování byla oběť nově objevené bohyni svobody, bohyni, která dosud neměla jméno a kterou neuměli ctít tak, jak si zasluhovala.

Pro lidi obklíčené v budově správy stavby se situace stávala kritickou. Jako lidé, kteří před povodní utečou na vyvýšené místo museli bezmocně přihlížet, jak dravý proud odnáší vše kolem, jak voda stoupá a ohrožuje jejich útočiště, tak se dívali na řádění rozjařených davů. Začali se strachovat, aby se lůza nevrhala na jejich soukromé domy, kde schovali svůj majetek, ženy a děti.

Rozhlíželi se po pomoci a brzo ji objevili. Na jižním obzoru se jako kouř zvedalo mračno prachu.

"Už jdou! Chvála bohu, to je armáda! ozvaly se výkřiky. Zoufalá nálada byla rázem pryč a každý zase věděl, co by se mělo dělat.

Největší skupina běžela k pyramidě. Chamil si všiml, že jsou to hlavně vězni, přidalo se k nim však i hodně dělníků. Vypadalo to, jakoby se honem chtěli vrátit do práce. Dostali se na svah u pyramidy dříve než vojáci. Tam se zastavili. Měli teď dost kamení, aby se mohli bránit házením a za sebou poušť, kam mohli utéct. A byli výš než vojáci, takže se na ně špatně střílelo šípy.

Vzbouřenci to považovali za své vítězství, které oslavili jásotem. Ti nejodvážnější seběhli k mrtvým a zmocnili se jejich zbraní i těl. Zohavené mrtvoly nabodli na kůly a vystavili je na postrach.

Vypadalo to, jako když obrovský had škrtič se ovinuje kolem své kořisti, aby ji zardousil. Kamení se bez účinku odráželo od štítů, smyčka ježící se oštěpy nezadržitelně svírala houf, který měl ke své obraně jen kameny, klacky a možná několik kusů oštěpů. Výsledek se zdál být jasný.

Nejhorší osud čekal trestance. Všichni budou zbičováni, někteří pro výstrahu popraveni. Všem uřežou uši a nosy, aby každý poznal podle zohaveného obličeje uprchlého trestance. Ti se při druhém útěku nemilosrdně zabíjeli. A pak budou posláni na Sinaj, do měděných dolů. Tam nikdo nevydrží déle než pět let.

V tom však vyběhly od pyramidy hloučky nesoucí dlouhé klády jako beranidla. Mezi nimi běželi jejich soudruzi, ozbrojení oštěpy, sochory a měděnými dláty.

Výpad organizoval Hapi. Když se podařilo prorazit obklíčení pyramidy, vedl svou skupinu do pouště. Její členové se na něco podobného připravovali. Všichni se dobře ozbrojili a vzali si sebou i brašny s jídlem a džbány s pitím.

U pyramidy zůstali ležet jen těžce ranění. Vojáci je bez milosti dobili. Než se zorganizovali do čet, přišla noc a na pronásledování uprchlíků bylo pozdě. Pochytali jen opilce, kteří zůstali ležet v pivovaře a u džbánů vína.

Když šel Chamil s tatínkem za tmy domů, slyšeli od pyramidy vytí šakalů a hyen. Šelmy se sbíhaly k bohaté hostině.

"Vždyť jste nic nejedli," zlobila se maminka, když rozbalovala košík, který jim dala s sebou. "A co budete večeřet?"

"Já nemám hlad," odpověděl unaveně Chamil.

I když vypil plnou misku opojného vína, nemohl Chamil usnout. Nebo měl tak živé sny, že si myslel, že jen vzpomíná na hrozné obrazy, které viděl ve dne.

Příští den táhly k Nilu příšerné karavany. Nosiči nesli na tyčích zabité uvázané jak ulovenou zvěř za ruce a nohy. Některé mrtvoly v noci roztrhali a ožrali šakali a hyeny.

Dlouhé zástupy se pomalu šinuly po hrázi kanálu k řece, kde ze strmého břehu shazovali svá břemena do proudu, který je odnášel k moři. Než se tam dostanou, podělí se o ně krokodýli a supi. Posvátná zvířata, kterým patřili ubožáci bez nároku na řádný pohřeb. Po takových lidech zmizí veškerá stopa. Jejich duše se nedostanou do říše mrtvých.

Chamil uvažoval, pod jakou záminkou by si mohl odběhnout dolů na pivo, když si všiml dělníka, který na bobku vykonával svou potřebu. Na čele mu vystupovaly krůpěje potu a při tom se třásl zimou. Výkaly z něj tekly jako voda ze džbánu.

"Co je ti?" zeptal se jej Chamil.

"Mám zimnici, pane. A křeče v břiše," nemocný obrátil na Chamila své vpadlé oči s prosbou o pomoc.

Chamil se podíval na vodnaté výkaly, obsahující nestrávené kusy zeleniny, a rozhodl se, že půjde za tatínkem. Svinul pásmo a dal jej do ruky chlapci, který držel jeho začátek: "Jdu za otcem."

"Šepses bude nadávat."

"Neboj, hned se vrátím," uklidnil jej a už utíkal.

Našel tatínka u severovýchodní hrany pyramidy. Když mu řekl o svém podezření, že se objevila letní nemoc, tatínek se moc nevyptával, ale poručil: "Běž najít lékaře Ancha."

"Proklaté průdušky," stěžoval si na svůj zdravotní stav.

"Maminka radí pít mléko s medem," pochlubil se Chamil svými lékařskými znalostmi. "Když jsem letos na jaře kašlal, tak mne vyléčila přes noc."

"Tvé mamince se to léčí, když má tak mladé pacienty," povzdechl odevzdaně Anch. "Mně už není pomoci."

U pyramidy na ně čekal tatínek a další stavbyvedoucí, kteří nechali jiné práce a šli se také podívat na nemocného. První nemocný v sezóně představoval mimořádnou událost. Když k němu došli, seděl bezmocně opřený o zeď.

"Ukaž oči!" poručil Anch. Prohlédl bělmo horečnatých očí, zapadlých ve štětinaté tváři. "Kde ses vydělal?"

Nemocný kývl hlavou. Lékař přistoupil k hromádce, namáhavě si u ní čapl a prohraboval ji palmovou ratolestí.

Zahodil větev a vstal: "Není pochyb. Letní nemoc. Musím to oznámit Hermiuovi. Bude muset vyhlásit karanténu. Nechte odvést nemocného na ošetřovnu a zasypat výkaly popelem."

V Memfidě otevřeli kněží v chrámu boha Ptaha kapli bohyně Sechmet, která bývala většinu času zavřená. Její brány se odpečetily jen v době válek a epidemií. Tehdy přinášeli hrozné bohyni oběti, aby se uklidnila.

Na vratech domů se objevily plakáty s kouzelnými průpovídkami, zaříkávajícími bohyni Sechmet, aby nepouštěla své džiny do domů stojících pod její ochranou.

Ale měli plno práce i hrobníci. Odváželi mrtvé vězně a žebráky do Nilu. Mrtvoly těch, jejichž pozůstalí mohli zaplatit pohřeb, nebo kteří na něj měli právo na státní útraty, nosili do pouště. Tam na zesnulé čekal osud podle jejich majetku.

To vše prováděli s vírou, že duše se může vracet do mrtvého těla a žít jen tak dlouho, pokud se tělo nerozpadne. Dělali to tak i proto, že to byl zvyk. Sousedi by pomluvili pozůstalé, kdyby nezachovávali tradice.

Tatínek přísně dbal, aby v době epidemie celá rodina dodržovala úzkostlivou čistotu. Všichni se museli mýt sodným roztokem, maminka v něm umývala nádobí.

Ten musel na přání maminky opsat na proužky papyru zaříkání, které mělo nositele chránit před onemocněním. Sestry papyrky srolovaly do plátěných váčků a upevnily na šňůrky, aby se daly nosit na krku. Všichni je dostali, i tatínek nosil amulet: "Škodit to nemůže. A když to mamince udělá radost, proč bych ji nepotěšil?"

Nejvíc děti mrzelo, že si během epidemie musely hrát jen doma, nesměly ven. Byla jim dlouhá chvíle a tak si hrály různé hry, třeba na sečítání.

Dva hráči najednou otevřeli pěst, ukázali několik prstů a současně vyvolali číslo, které bude podle jejich odhadu činit součet z obou dlaní. Když žádný neuhádl, zkoušeli to dál. Kdo předvídal správně, vyhrával. Poražený vypadl ze hry a vítěz nastoupil proti dalšímu hráči.

Děvčata se Kerovi smála, ale hra je moc nebavila. Prosili tatínka, aby jim něco vyprávěl. Ten se zamyslil a pak jim povídal, jak božská kráva Háthor, která svým mlékem kojila bohy i krále, jednou zešílela.

"Stalo se, že bůh Ré zestárl. Stál těsně nad obzorem a jeho paprsky ztratily svou sílu. Lidé se mohli klidně dívat do slunečního disku, nemuseli před jeho leskem zavírat oči. Přestali se slunce bát, neposlouchali boha Ré, nedbali jeho zákonů a nepřinášeli mu do chrámu oběti.

Všichni bohové souhlasili, že lidé za svou zpupnost a drzost zasluhují trest, ale nemohli se shodnout na tom, v čem by trest měl spočívat. Všechna neštěstí, na která si mohli vzpomenout, už lidstvo postihly. Povodně i sucho, horko i zima, hlad i nemoci, kobylky, válka, vše už vyzkoušeli a lidé přesto zůstali nepolepšení.

Tak se i stalo.

Božská kráva honila lidi po polích, nabodávala je na své dlouhé ostré rohy a trhala jediným škubnutím své mocné hlavy, dupala po lidských tělech, až krev stříkala na všechny strany jako šťáva ze zralých hroznů, když je šlapou po sklizni před lisováním.

I věční bohové, kteří si pamatovali mnohé ukrutnosti, se chvěli hrůzou a odporem, když viděli zdivočelou krávu řádit mezi bezmocnými a zoufalými zástupy.

Konečně přišla noc a pominutá kráva ve tmě neviděla na své oběti. Vrátila se mezi bohy s tím, že ráno bude ve své zběsilosti pokračovat, dokud se nenapije dosytosti lidské krve.

Bůh Ré znal dobře svou manželku. Věděl, že když si něco umíní, tak s ní nic nepořídí ani po dobrém ani po zlém. Děsil se šílené Háthor a bylo mu líto lidí, které chtěl jen potrestat a ne vyhubit. Proto poslal ke králi rychlého posla s návodem, jak přelstít zdivočelou bohyni.

Ženy měly rozetřít rudou hlinku z Asuánu a prach smíchat s vínem. Tuto opojnou napodobeninu krve měli lidé rozlít po polích, kudy Háthor ráno vyběhne ze své nebeské stáje.

Lidé pracovali celou noc a připravili sedm tisíc džbánů umělé krve, kterou před východem slunce vylili na pole, jak Ré poručil.

Háthor se hned ráno hnala po krvi. S velkou žízní vychlemtala všechno obarvené víno. Zrak se jí zamžil, nohy změkly. Nejistě se potácela po polích, vrávorala a klopýtala, točila se dokolečka, nemohla najít žádné oběti. Nakonec zmožená vínem, usnula.

Když se probrala z opilosti, nemohla si vzpomenout, co se všechno dělo. Úplně zapomněla na svůj vztek i zlost. Byla zase mírná a tichá, jak se na bohyni lásky sluší. Lidstvo bylo opět zachráněno.

Děti měly radost, že příběh dobře dopadl. Chamil se smál nezkušené bohyni. On věděl, jak je víno zrádné a že se musí pít s mírou.

"Vyprávěj nám ještě něco," prosily děti tatínka.

"Jestli víte, jak vznikl svět?"

"Na hladině Oceánu vypučel lotosový květ. Když se poupě rozvilo vyšlo z něj slunce. To bylo ráno světa. Až se slunce do květu vrátí, bude večer a konec světa," hlásila Idut, které se tahle představa s květem moc líbila.

"Slunce se narodilo z vejce! Všechno živé pochází z vejce," tvrdila Isis.

"A kde se vzal ten květ? odkud se objevilo to vejce?" vyvracel Chamil sestrám jejich naivní názory. On sám věřil, že na počátku byl Oceán, ve kterém byl skryt bůh moudrosti Ptah. Ten si napřed představil existenci světa ve svém srdci a pak své myšlenky vyslovoval. Jakmile dostali jména, vznikli bohové, lidé, zvířata, rostliny, věci, prostě všechno, co existuje. Jako když se píše kniha. Napřed není nic než čistý papír, pak se na něm objeví slova a věty. Když je napíše člověk, tak zůstávají nehybné a neměnné. Bůh však může svým myšlenkám dát duši, takže se mohou pohybovat a žít.

Hádka z toho vznikla zajímavá. Z mnoha představ, jak vznikl svět nikdo nemohl vybrat s jistotou tu pravou. Protože nikdo nevěděl, jak to doopravdy bylo, věřili raději všemu.

Stejně tak proti letní nemoci používali vše, co kdy koho napadlo. Pečlivě se umývali roztokem sody a při tom mumlali prastaré zaříkávání. Jedli jen vařená jídla a pili převařenou vodu a při tom přinášeli oběti bohyni Sechmet. Vykuřovali dům kadidlem a při tom nosili amulety.

Jejich zhotovením si Chamil získal u sloužících pověst kouzelníka. Zvláště když v domě nikdo neonemocněl. To bylo důkazem jeho schopností. Proto za ním přišla služka Meryt. Bylo jí asi sedmnáct let, měla silné paže od věčného mletí obilí a široká ústa s velkými zuby. Její sukně byla věčně špinavá a vlasy neupravené, takže vypadala nevzhledně.

Chamil se podivil, jaké tajemství může služka mít, ale ochotně přisvědčil.

"Přísahej při bohyni Háthor!" nestačilo Meryt jeho slovo.

"Přísahám při bohyni Háthor!" opakoval Chamil. Začínalo to být zajímavě.

"Umíš udělat kouzlo lásky?" ptala se Meryt šeptem.

"Kouzlo lásky? A proč?"

"Aby mě měl podomek rád a vzal si mě za ženu," řekla Meryt jedním dechem.

Chamil se zamyslel. Podomek u nich sloužil, aby si vydělal majetek a mohl se vrátit domů na vesnici, kde chtěl hospodařit. Při tom bude potřebovat ženu.

"Že to uděláš? Buď tak dobrý!"

Chamilovi to lichotilo.

"Zkusit bych to mohl," řekl nezávazně. "Už jsi pro to něco udělala?"

"Dala jsem svůj náhrdelník do jeho lůžka. Přináším oběti paní stromu Háthor," vypočítávala služka svá opatření pro získání lásky svého vyvoleného.

"Měla by ses také každý den česat, nosit čisté šaty, často se umývat a natírat se květinami, abys voněla," radil jí Chamil. To byly věci, které se mu líbily na mamince. Věděl, že maminka těmto zvykům učí i své dcery.

"Budu," kývala horlivě hlavou Meryt. "A co ještě?"

To zatím ani Chamil nevěděl: "Až bude správný čas, tak ti připravím mocné kouzlo."

"Nápoj lásky?"

"Třeba nápoj lásky. Teď však na to není vhodná doba. Hvězdy ti nejsou příznivé."

Chamil si vymýšlel, aby se služky zbavil a ta kývala hlavou, že rozumí. Víra v nadpřirozenou moc mladého pána, který na každou otázku znal správnou odpověď v ní ještě vzrostla.

Když bůh uslyší takové volání, domnívá se, že škorpión uštkl jeho dceru. Rychle vytáhne jed z těla a ve spěchu si ani nevšimne, že pomohl někomu jinému.

Nebo se v takovém případě mohla říci věta, kterou bohyně Isis zachránila syna jedné vesničanky. Když Isis bloudila světem, hledajíc kusy těla svého zavražděného manžela Osirise, ochraňovalo ji sedm škorpiónů. Jednou večer nepustila jedna žena bohyni Isis do svého domu. Odepřela jí pohostinství a zabouchla před ní dveře. Tělesný strážce škorpión Tefen podlezl dveře a za trest uštkl syna té nepohostinné ženy.

Zoufalá matka prosila Isis o smilování a bohyně zachránila nevinné dítě tímto říkadlem:

Jedovatá slino škorpióna!

Na můj rozkaz opusť ihned syna!

Vyjdi z jeho těla a buď hlína!

Takový rozkaz pomáhá docela jistě, zvlášť když se, jak dodával tatínek, rána podváže a jed se vysaje.

Pak jednou prohlásil, že pojedou do Dachšůru. Tatínek si znovu chtěl prostudovat pyramidy krále Seneferu. Chamil se těšil na změnu. A cestou bude snad příležitost, jak zavést řeč na lásku.

Vyrazili na cestu před východem slunce, aby nemuseli cestovat za poledne v největším parnu. Vzali s sebou oslíka, který jim nesl zásoby, především těžké hliněné džbány s pivem.

Vítr tvořil víry zvedající sloupy prachu. Ty se pohybovaly pustou krajinou jako obrovití duchové na jedné noze, které jakýsi čaroděj vypustil z láhve.

Před polednem zalehli do stínu stromů. Chamila přemohla malátnost po pivu, kterého vypil nad míru, aby zahnal žízeň vyvolanou pocením, a usnul. A tatínek jej nechal vyspat až do pozdního odpoledne.

Když se Chamil probudil, díval se do vysokých kupovitých oblaků, které pluly po obloze jako stáda obrovských bílých ovcí. Nechtělo se mu stávat a vydržel by se dívat na tu nekonečnou karavanu třeba do večera. Ale tatínek, když si všiml, že Chamil už nespí, vstal, naložil náklad na oslíka a beze slova pokračoval v cestě. Chamil honem vyskočil a připojil se k němu.

To už před sebou měli strmý ostroh Sakkary s pohřebištěm dávných králů. Jejich hroby byly postaveny jen z hlíny jako domy a vypadaly jako lavice. Za nimi se tyčilo šest stupňů Džoserovy pyramidy. To už byly opravdové schody do nebe.

Když došli k Imhotepovu hrobu, vytáhli z torby, kterou nesl osel, misky sotva tři prsty veliké a asi stejně vysoké džbánečky. Na toto drobné obětní nádobí položili kousky svých zásob a odlili pivo a víno. Své dary postavili do záhrobních dveří mastaby. Okolo se válely hromady podobných obětí, zpola zaváté pískem.

Od Imhotepova hrobu, zamířili na ostroh, kde stálo celé město hrobů. Všechny měly podobu paláce s členitou okružní zdí. Kolem některých viděli hroby služebníků a služek, kteří zemřeli při pohřbu krále, aby jej doprovázeli do říše mrtvých, jiné obklopovaly napolo zaváté hlavy býků, modelované z hlíny. U jiných hrobek stálo uprostřed schodiště, po kterém mrtvý král chodil na nebesa.

Bíle natřené zdi zšedly prachem, byly oprýskané a místy zborcené. Dřevěné domy, které kdysi sloužily chrámovým strážcům a kněžím ležely v troskách.

Tatínek vyjmenovával Chamilovi dávné krále a vypočítával, co se za jejich vlády stalo. Některé hroby samy svědčily o krutých bojích mezi kmeny uctívajícími boha nebes Hora a kmeny vzývajícími boha Setecha. Vítězové se poraženým mstili až za hrob, vypalovali jejich hrobky, rozbíjeli jejich sochy a stély, vymazávali jejich jména z nápisů. Chtěli, aby zmizeli nejen z paměti lidí, ale i z říše mrtvých.

"Vidíš tu hráz na jihu města?" zeptal se tatínek Chamila. Tady se dělil Nil na dvě ramena. Menes nechal západní rameno přehradit a získal místo pro stavbu svého města. Je to hlavní město Egypta. Od té doby začínají naše dějiny. Máme štěstí, že žijeme v období rozkvětu a pokroku. A to štěstí nás zavazuje, musíme se zasloužit o to, aby tak nádherné období s námi neskončilo."

"Třeba tak, že se budeš stále učit a rozvíjet znalosti a umění, které ti předávám já. Abys je mohl zase předat svému synovi," řekl tatínek.

Kněží s ochotou poskytli pohostinství staviteli královské pyramidy Pepimu a jeho synovi, napínači měřicího pásma Chamilovi. Vykázali jim ložnici a pozvali je k večeři. Před ní se poutníci omývali.

Služka, která nalévala vodu Chamilovi drze poznamenala: "Ty spotřebuješ tolik vody, kolik já nanosím ze studny za celý den. Kdyby se tak chtěli koupat všichni, tak bychom si nohy uběhaly. Podívej se na mne. Já se neumývám a jsem také živá."

Chamil se začervenal. Ani jej nenapadlo, aby jí připomenul, že podle toho také páchne. Jen málokdy mu někdo připomněl jeho výsadní postavení a sám si neuvědomoval, kolik lidí muselo celé dny pracovat na polích a v dílnách, aby on se mohl učit psát a stavět.

Když se omyli, šli tatínek s Chamilem do zahrady k malému bazénu, obklopenému kvetoucími stromy. Bazén byl tak malý, že v něm bylo místo jen pro několik leknínů. Zde v poušti však byl dvojnásob krásný. V loubí už čekalo několik kněží na své hosty. Když se s nimi uvítali, začali číšníci nosit jídla. Servírovali je na velkých kamenných mísách vzácné práce. Alabastr byl tenčí než prst a vyhlazen byl jak bronzové zrcadlo.

"Važ si toho," řekl dobrosrdečně Chamilovi tlustý plešatý kněz, když mu na talíř dával kus pečeně, "dnes jíš z mísy, ze které hoduje náš Osiris Neterichet."

Vybrané pokrmy přinášené v obětní kapli králově soše se pravidelně vyměňovaly. Zbytky z bohaté tabule si mezi sebou rozdělili obsluhující. Protože mrtvému stačila pouhá vůně pokrmů, zbýval na ně hlavní díl. Proto se chrámová služba považovala za výsadu, která se získávala pletichami a protekcí.

"Je to pravda, Pepi, že jste letos nesvětili novoroční svátky?" zeptal se tatínka kněz s tak hubenou tváří, že vypadal jako pták.

"Je to pravda," přisvědčil tatínek klidně, jakoby nepostřehl výsměch skrytý v otázce.

"Vy jste pracovali?" předstíral překvapení další kněz.

"Chufu to nařídil."

"Ale dělníci neposlechli!"

"Napřed se jim nechtělo, ale druhý den dostali rozum a pracovali jak přikázal král."

"Teprve když přišlo vojsko."

"Když přišlo vojsko," opakoval tatínek s klidem.

"Ale Hapi jim utekl!" kněží měli zřejmě z novoročních událostí radost. Tatínek se místo odpovědi napil. Nechtělo se mu hádat se s hostiteli. Ale kněží nedali pokoj, doráželi jako vosy: "Pepi, slyšel jsi, že Chufu chce zabavit výnosy zádušních nadací, aby měl víc prostředků na stavbu své pyramidy?"

"Z Dachšůru už odvolali polovinu strážních jednotek."

"Vy stavitelé nás zničíte. Proč stavíte tak obrovské pyramidy? Vždyť by stačila docela malá pyramida a místo všeho toho kamení větší chrám a bohatší nadace. Co mají mrtví z tak velkých pyramid?"

"Pyramidu jim nikdo nesebere," odsekl tatínek.

Kněží je povzbuzovali tleskáním a voláním, výkřiky nadšení přehlušovaly hudbu. Chamil tleskal s ostatními, ačkoliv jej vystoupení moc nebavilo. Po dlouhé cestě a dobrém víně se mu chtělo spát. Nechápal, proč se dospělým, dokonce i tatínkovi, tanečnice tolik líbí.

Teprve zde zblízka viděl Chamil všechny stupně pyramidy, která strměla do nebe.

Prošli kolem nádherných budov vlády Horního a Dolního Egypta. Byly to jen kulisy, za honosným průčelím se skrývaly jen hromady kamení. Tatínek ukazoval Chamilovi, jak staří stavitelé napodobovali v kameni dřevěné sloupy a cihly hliněného paláce.

"Takové budovy postavíme u naší pyramidy také?" ptal se zvědavě Chamil.

Chamil pokrčil rameny a opatrně řekl, aby tatínka neurazil: "Jsou nádherné."

"Ale mohly být dokonalejší. Naše pyramida má ideální sklon."

Položili ke dveřím své dary, pomodlili se k duši zemřelého a prosili jej o přízeň a ochranu.

"Pojď, ty hlupáku, v chrámě ti dají šťavnatý jetel," lákal tvrdohlavce Chamil. Marně. Osel si umínil, že nepůjde a nedbal ani ran, kterými jej Chamil častoval. Nehnul se z místa, ani když jej Chamil mlátil holí. Jenom hýkal a to tak strašlivě, že je tatínek podle toho řevu snadno našel.

Tatínek se opřel oslovi o zadek, Chamil jej táhl za ohlávku a tak paličaté zvíře vlekli od keře.

Osel se okamžitě otočil a tatínek spadl na zem vedle Chamila. Ten zapomněl na objev a začal se smát. Když však pozoroval, že tatínkovi se to směšné nezdá, honem otevřel dlaň a nevinně ji nastavil: "Podívej, co jsem našel!"

"Kvůli tomu jsem si měl rozbít nos?" vrčel tatínek. Zlost jej však přešla.

"A tady je další," řekl Chamil, jakoby se nic nestalo a zvedal jiný korálek. Postoupil o krok a vykřikl: "A tady jsou ještě další. Vypadá to, že někdo roztrhl celou šňůru a vůbec si toho nevšiml."

Když tatínek obhlédl stěnu, řekl: "Tady byli lupiči." Pak se podíval, kde leží pyramida a honem se rozběhl za oslem, který se už nechal vést jako beránek, jakoby věděl, že není čas na žádné skotačení.

"Kde máš korálky? Dej mi je. A nikomu neříkej, co jsme našli." Tatínek zavázal nález do šátku a schoval jej do torby. Pospíchaje, vysvětloval: "Víš, komu patří ten hrob? Královně Hetepheres."

Královna Hetepheres byla dědičkou trůnu, kterou si vzal za manželkou faraón Seneferu. Byla matkou faraóna Chufu.

"Nikomu neříkej, co jsme našli!" ještě jednou přikazoval tatínek. "Povím to sám. Rozumíš?"

"Rozumím," sevřeným hlasem odpověděl Chamil. I bez vysvětlování si uvědomoval, jak hrozný zločin se stal. Byl zneuctěn hrob královy matky! Nedovedl si představit, co se stane. Mrazilo jej stejně, jako kdyby svatokrádež spáchal sám.

To už byli u brány chrámového městečka. Tatínek se zdravil s mnoha staršími sluhy, kteří jej pamatovali ještě jako chlapce. Vyptávali se jej na rodinu, co se děje v Gize, chválili mu syna, že je to krásný hoch. Tatínek jim zdvořile, ale roztržitě odpovídal, tvářil se jakoby nic. Ptal se, co dělá vrchní kněz Neferptah. Když slyšel, že je sám v zahradě, šel tam s Chamilem za ním.

Vrchní kněz Seneferuových pyramid Neferptah byl starý a vyschlý jako mumie. Seděl u jezírka ve společnosti tří chrámových tanečnic. Poznal svého bývalého žáka a z daleka na něj volal, dříve než jej tatínek stačil pozdravit.

Tatínek se obřadně bez úsměvu uklonil. Maje ruce u kolenou pronesl: "Buď živ, zdráv a svěží." Chamil tatínka napodobil.

Nefer se na ně díval rozpačitě, ale stále ještě s úsměvem.

"Můžeme s tebou, můj pane, mluvit o samotě?" tázal se tatínek.

"Před svými děvčaty nemám žádné tajemství," žertoval stařeček a šelmovsky se díval na tanečnice, jestli ocení jeho galantnost.

"Ale já mám," řekl tatínek významně.

"Cizí tajemství musíme respektovat. Děvčata, budete muset odejít, když ten hrubián nedá jinak."

Tanečnice lenošně vstávaly a s ledabylou úklonou odcházely. Kněz jim mával na rozloučenou. Když za nimi zapadla branka, ozvalo se za plotem jejich chichotání.

"Tak mluv, Pepi, s čím děláš takové cavyky."

Tatínek tlumeným hlasem sdělil veleknězi, co zjistili u hrobky královny Hetepheres.

"Ty se mýlíš, Pepi! To přece není možné," šeptal zdrceně stařec. Shrbil se a vypadal jako věchýtek.

Tatínek zavrtěl hlavou: "Ba ne, znám to tady dobře."

"To je hrozné," bědoval Neferptah. "Já ubožák! Proč jsem jen neumřel dřív. Až se to doví král, budu vyhnán ze svého úřadu, zavřou přede mnou můj hrob a stanu se věčným štvancem."

Tatínek mlčel a kněz se začal nejistě omlouvat, jako by už stál před soudem: "Nemám dost stráží. Musel jsem poslat celý oddíl do Gízy. Hodně lidí onemocnělo letní nemocí a nemohou konat službu. Nestačí nepřetržitě střežit celý okrsek. V okolí se potlouká Hapi se svou bandou. Už se k němu přidalo několik set lidí."

"Nerozčiluj se," řekl tatínek, když viděl bezradnost svého učitele. "Zloději zatím netuší, že víme o jejich zločinu. Snad zatím neměli čas hrobku úplně vykrást a přijdou zase v noci, aby loupež dokončili. V prvé řadě by jsi měl poslat pro posily a postavit k hrobce zvláštní stráž."

Neferptah vděčně přijal Pepiho návrhy. Brzo domluvili plán. Chamil napsal dopis, který diktoval tatínek. Neferptah na něj otiskl svůj pečetní váleček a rychlý posel jej nesl do Memfidy. Byla to prosba o posily, které by měly přijít ještě v noci a obsadit cesty od pyramid do pouště, aby odřízly lupičům cestu. Po setmění se postaví u hrobky hlídka jako léčka.

Tatínek se nabídl, že ji povede. Když však viděl ozbrojence, kteří měli proti zlodějům nastoupit, přestárlé veterány, chromé nebo zas otylé strážce, kteří při jednotvárném hlídání mrtvých zpohodlněli, požádal o posilu.

"Ať se připraví také bubeníci a pištci, půjdou s námi," požádal vrchního kněze. Ten odevzdaně kývl na souhlas, ani se nevyptával, co hudebníci budou na hlídce dělat.

O to víc dotazů měli muzikanti, kterým se do tmavé noci vůbec nechtělo. Přiběhli za tatínkem, proč prý mají jít do stráže, když se zbraněmi vůbec zacházet nedovedou. Bojovat není přece jejich práce. Mluvili jeden přes druhého a pak už křičeli, aby se slyšeli v tom hluku.

Hudebníci zaraženě přisvědčili. Znali tu děsivou hudbu, která doprovázela lidské oběti. Přešla jim chuť se dále vyptávat a tiše odešli.

Tatínek se podíval na Chamila: "Chceš jít s námi?"

Chamil přikývl.

"A nebojíš se?"

Chamil se bál, ale toužil být při opravdovém boji s lupiči: "Rád bych šel."

"Nesmíš však nic říct mamince. Ta by hubovala, že jsem tě bral do takového nebezpečného podniku. Ale o tom nesmíš mluvit, ani kdybys nikam nešel."

K večeři dostali vybraná jídla, ale na hostinu nebyl čas. Jedli chvatně a pak si ve zbrojnici vybrali luky a šípy a dýky. Když se setmělo, vyvedl tatínek stráže a kapelu ke královnině hrobce. Tam vysvětlil všem, co mají dělat, až přijdou lupiči.

Vylezli na ploché střechy hrobek, krytých kameny. Vojáci s tatínkem si lehli k okrajům, muzikanti s Chamilem se schovali doprostřed. Chamil měl k zápěstí přivázán provázek. Až tatínek dvakrát škubne, měl upozornit hudebníky, aby se připravili, a odpovědět trhnutím, že je vše v pořádku. Při třech škubnutích měl dát signál, aby se začalo hrát.

Někdy k půlnoci se ozvalo šakalí zavytí přímo mezi hroby a krátce na to provázek škubl dvakrát po sobě. Slyšeli kroky, hluk a tlumené hlasy. Chamil ani nedýchal a zdálo se mu, že tatínek zapomněl dát signál k útoku, tak dlouho to trvalo, než se provázek znovu napjal.

Když na Chamilův pokyn zaduněl buben, vztyčila se na kraji střechy řada lučištníků a prvá salva šípů zasvištěla vzduchem. Spolu s nimi slétly se střechy zapálené snopy slámy napuštěné smolou, aby osvětlily lupiče.

Výkřiky raněných zanikly v hrozném rytmu bubnu a kvílení píšťal, které naříkaly nad umírajícími.

Zlodějů se zmocnila hrůza. Velký Anubis, strážce mrtvých se mstí! Královně Hetepheres přišli na pomoc strážní duchové podsvětí. Spasit se před smrtí bylo možné jen útěkem. V mžiku bylo prostranství mezi hrobkami prázdné. Na zemi se váleli jen mrtví a ranění.

Strážní seskakovali dolů, aby prchající pronásledovali, ale tatínek je volal zpátky, protože nikdo nevěděl, zda se zločinci nevrátí. A tak jen zajali nebo dobili raněné, a vrátili se na střechy, kde se cítili v bezpečí. Otepi dohořely a do tmy se nikomu nechtělo. Duchové by si mohli splést vinného s nevinným.

Pak se z pouště ozvalo štěkání psů a bojové výkřiky. Policie zastoupila utíkajícím cestu. Ti se však už vzpamatovali z překvapení. Uvědomili si, že mají co činit jen s lidmi a bránili se.

Střecha vychladla, začínala na ní být zima. Sotva se rozednilo, strážní slezli se střechy a obrali mrtvé o vše, co mělo nějakou cenu. Dělili se o nože, sekery i luky, koše i lampy. O každý hadr se strhl spor, komu připadne. Nakonec uřízli mrtvolám hlavy a nesli je na znamení vítězství do vesnice. Těla nechali na pospas hyenám a supům.

Tatínek si vyžádal z kořisti jednu lampičku s olejem a lano a zůstal s Chamilem u hrobky. Když všichni odešli, uvázal Chamila na lano a poručil mu, aby vlezl do zlodějské nory a zjistil, jak to uvnitř hrobky vypadá a co všechno lupiči odnesli na svých předešlých výpravách.

Chamil nemeškal a lezl zpět, jak nejrychleji mohl. Vůbec necítil, jak si odřel břicho, když se soukal z komory do nory. Byl to závod jako o život.

Tatínek od něj vzal lampičku, podal mu ruku a vytáhl jej ven. Beze slova Chamila objal a šeptem se zeptal: "Sarkofág je prázdný, že?"

Chamil přikývl. Celý se chvěl a nemohl ani mluvit. Po chvíli se přece vzpamatoval a chtěl vypravovat, co viděl, ale tatínek jej pohladil po hlavě a řekl jen: "To už je jedno. Dalo se to čekat. Ty korálky padaly z bižuterních přehozů, které zakrývají v rakvi mumii". Pojď, půjdeme za Neferptahem.

Velekněz už je netrpělivě čekal. Blahopřál tatínkovi k nočnímu vítězství a chtěl uspořádat hostinu. Když mu však sdělili výsledek prohlídky hrobu, chytil se oběma rukama za hlavu a hořekoval, skoro jako nějaká plačka na pohřbu.

"Nenaříkej," konejšil jej tatínek. "Chufu je teď u moře a v Memfidě vládne korunní princ Chawaab. Bude v jeho zájmu, aby se všechno urovnalo v tichosti. Kdo ti dal příkaz, abys poslal stráže do Gízy?"

"Pepi, ty jsi vždy býval můj nejlepší žák!" Neferptah tou pochvalou vyjádřil svou radost. Takový plán dával naději, že se faraón nemusí dozvědět hroznou skutečnost. "Ano, uděláme to tak. Hned všechno zařídím."

Neferptah zavolal nejprve kněze, který měl na starosti oběti. Dohodl s ním slavnostní oběť na počest vítězství nad lupiči, z které kuchaři připraví ještě slavnostnější hostinu. Svému sekretáři vydal pokyny, aby nechal připravit obřadní loď a sehnal zedníky i nosiče. Zedníci měli otevřít vchod do hrobky, aby kněží po hostině mohli otevřít pohřební komoru.

Při hostině starý kněz víc mluvil, než jedl. Chamil však po přestálých dobrodružstvích dostal hlad a náramně si pochutnával na předložených lahůdkách, až se přejedl.

Po hostině se k hrobce vypravilo slavnostní procesí. Dělníci už odstraňovali kamení, které vyplňovalo vchod. Přes všechno pobízení to byla zdlouhavá práce, do úzké chodby se nevešlo mnoho lidí a museli si kameny podávat z ruky do ruky. Chamil dospával ve stínu probdělou noc. Kněží si krátili čekání předříkáváním litanií za mrtvé.

Přenesení na loď v slavnostním procesí už šlo rychle. Sarkofág byl naložen na smyk, který se táhl po dřevěných válečcích, neustále přenášených dopředu. Ostatní věci nesli na nosítkách. Když bylo vše na lodi, vypluli.

Pokud jeli kanálem vedoucím od pyramid k řece, byla plavba klidná. Na rozvodněné řece však měli potíže. V rezavých vlnách narážely na boky lodi kusy dřev, do vesel se zaplétala tráva a sítiny. Proud byl plný vírů, které stáčely loď. Pluli proti větru a aby loď poslouchala kormidlo, museli veslaři tvrdě pracovat. Protože pluli po proudu, měli vysokou rychlost. Vítr zesílený pohybem lodi chladil.

Chamilovi bylo zima, ačkoliv den byl stejně parný jako předešlé dny. Vůbec řeku nepoznával, písčiny i strmé břehy zmizely, někde se už voda rozlévala na pole, takže palmy a stromy stály ve vodě. Všude lidé stahovali majetek na výše položená místa a někde zpevňovali hráze.

Kapitán měl plno starostí, aby udržel loď v korytě a nenajel s ní na mělčinu. Pečlivě pozoroval krajinu a křikem dával své pokyny kormidelníkům, kteří řídili člun mohutnými pádly, připevněnými na zádi k bokům lodi. Brzo minuli bílé zdi Memfidy i její přístav.

U gízkého kanálu museli čekat, stejně jako lodě přivážející vápenec z turských lomů, žulu a čedič z Nubie a dřevo z Libanonu. Aby si lodě nemusely vyhýbat, jezdily konvoje vždy jedním směrem. K pyramidě dorazili před setměním.

Tam už na ně čekali. Náklad byl bez meškání vyložen, procesí se chvatně seřadilo a za zpěvu pohřebních písní se pospíchalo k šachtě u pyramidy.

Tam bylo zase nejsložitější dostat dolů sarkofág. Museli jej spouštět čelem napřed, přivázaný na lanech, pomalu povolujíce papyrová lana přes vyhlazené kmeny stromů jako kladky. To se podařilo, ale alabastrová nádoba s vnitřnostmi se v šachtě rozhoupala, až narážela na stěny. Naštěstí se nerozbila, jen na jednom místě praskla a na vlasové puklině vyvstalo několik kapiček obsahu jako pot. Zazdili ji do západní stěny kobky.

"Nekřič," konejšil jej tatínek. Už je pozdě se pro to vracet. Hrob je zazděný, pro nářadí nemůžeš. Co všechno jsi tam nechal?"

"Celou sadu měděných dlát. Měla ostří kovaná a ostrá. Dostal jsem je teprve na Nový rok jako plat. A nechal jsem je požehnat v Ptahově chrámu. Co bez nich budu dělat? Budu muset tahat kameny. Dřít jako soumar, ačkoliv umím tesat kámen jako nikdo druhý."

"Nenaříkej. Můj syn ti napíše potvrzení, že nářadí zůstalo z vyššího zájmu v šachtě. V královském skladu dostaneš nové nářadí."

Když mu tatínek znovu doporučil, aby šel domů, poslechl. Už se nedělo nic zajímavého. V dlouhé řadě nosili dělníci k šachtě v ošatkách drcené kamení a sypali je do hrobu, ve kterém chybělo to nejdůležitější, rakev s mrtvolou. Jemný prach z padajícího kamení se vznášel nad otvorem šachty jako šedivý závoj zakrývající tajemství hrobky.

Zasypávání trvalo až do večera. Zásyp udusali, položili na něj vápencové desky a spáry mezi nimi zacementovali sádrou s vápencovým prachem. Vchod splynul s okolní skálou. Ani místo neohradili. Protože nic v okolí nepřipomínalo hrob, brzo se na hrobku dočista zapomnělo a tak ji zloději nikdy nenašli.

Mamince Chamil řekl, že zkoušel jet na oslu, ten se splašil a shodil jej. Pak jim utekl a vůbec se jej nepodařilo najít. Proto přijeli domů lodí s knězem Neferptahem.

Maminka, sestry i malý Ker se Chamilovi smáli, že neměl být líný. Není přece žok obilí, aby se vozil na oslu. Kdyby šel pěšky, jak se na slušného a zdravého chlapce patří, tak se mu to nemohlo stát.

Když potom za několik dní přivedl sluha z Dachšůru jejich osla, byla to znovu záminka pro zábavu na Chamilův účet.

"To patří také k povinnostem muže, umět držet jazyk za zuby," pochválil jej tatínek za mlčenlivost i vhodnou výmluvu.

"Jak to, že to nevíš?"

"Proč má jet i Chamil?"

"Jak to, že to nevíš?"

"Proč pro vás princ posílá loď?"

"Jak to, že to nevíš?"

Když se konečně vypravili, oba v bílých škrobených suknicích, aby pěkně odstávaly od těla, s nejlepšími parukami a krásnými náhrdelníky (Chamil měl půjčen maminčin), byla krása se na ně podívat.

Nasedli do rychlého člunu, který na ně čekal v kanále před domem. Maminka, sestry, Ker s sloužící na ně mávali, ale Chamil se ani neohlédl a vychutnával pocit z jízdy. Panečku, to byla jiná plavba než s rybáři!

Díval se tedy po řece. Stoupla za poslední dva dny o dobrý loket a zaplavila další lány polí. Na okrajích zaplaveného území se houfovali ptáci, bílé volavky, ibisi a černé vrány. Kroužili tam i sokoli. Byl to čas jejich hodů. Z polí utíkal před vodou hmyz, hlodavci i hadi a stávali se tak snadnou kořistí ptáků. Člun si krátil cestu přes mělčiny, kde nebyl skoro žádný proud.

Za nedlouho viděli v poušti stupňovitou pyramidu a u řeky na hliněném ostrohu bílé zdi memfidské pevnosti. Jejich cimbuří bylo vyšší než dvacet loktů a po něm se procházely stráže. Byli to Nubijci, obávaní válečníci. Jejich kůže byla tmavá jako čedič a byli neobyčejně vysocí, možná o hlavu větší než tatínek.

Ten promluvil teprve, když si před vystoupením z lodi nasazovali paruky, které drželi za jízdy na klíně, aby se jim nezapotily hlavy: "Chamile, nezapomeň pozdravit. Však víš jak. A nemluv, když se tě princ nebude přímo ptát."

Vyšli po příkrých schůdcích k jedné z četných věží, malou brankou prošli zdí silnou nejméně deset loktů a dostali se k zadnímu traktu paláce. Tam žili vojáci střežící sídlo panovníka. Po dlouhých hodinách služby odpočívali. Někteří spali, jiné si vyprávěli nebo hráli v kostky.

Tatínek s Chamilem se připojili k čekajícím. Bylo ticho, pokud někdo mluvil, tak jen šeptem. Chamilovi se to zdálo dlouhé, ale když z princovy pracovny vyšli nějací kněží, kteří se ukláněli i za dveřmi, šel tajemník dovnitř a za okamžik se vrátil a pokynul tatínkovi s Chamilem, že mohou vejít. Ti, které předběhli, se na ně dívali s údivem, jak je to možné, aby zcela neznámí lidé dostali před nimi přednost.

"Ano, Výsosti. Hledali jsme zaběhlého osla a můj syn si náhodou všiml díry, kterou se lupiči dostali dovnitř hrobky."

"Ty jsi také vlezl dovnitř?" obrátil se princ na Chamila.

"Ano pane," uklonil se tatínek.

"A ty jsi také poradil Neferptahovi, aby šel za mnou, že já celou aféru ututlám, aby se otec nic nedozvěděl?"

Chamilovi se zatajil dech, princův hlas byl jízlivý. Avšak tatínek odpověděl klidně: "Ano, Výsosti. Myslel jsem, že to tak bude nejlepší."

Princ se zasmál:" Ty jsi dobrý. Proč jsem měl všechno urovnat?"

"Král měl svou matku velice rád. Je prchlivý a má slabé srdce. Zlá novina by mu mohla ublížit."

Teď se Chawaab smál dlouho a hlasitě: "Tak ty ses bál, že faraón dostane mrtvici? To je od tebe velice hezké, že si tak vážíš svého panovníka. Snad nemáš osobní zájem na jeho zdraví?"

"Mám," řekl tatínek pomalu, "pyramida není ještě hotová."

Princ se zarazil:" To myslíš vážně?"

"Ano, pane. Stavíme největší pyramidu. Větší se už asi nikdy nepodaří postavit. Bylo by škoda, kdyby se ji nepodařilo dokončit."

Princ si pohladil knírek a beze slova se díval zkoumavě na tatínka. Ten pohled snesl, díval se princi přímo do očí.

"No dobrá. Dejme tomu, že je to tak důležité, dostavět pyramidu. Proč jsi však Neferptaha neposlal za mým bratrem Džedefrém. Kněz knězi by přece také rozuměl."

"Velekněz Džedefré není příznivě nakloněn stavbě pyramid. A Neferptah si už hledal vhodné výmluvy. Prý stráže z Dachšůru musel odeslat na váš rozkaz."

"Poslouchej, Pepi, nezdá se ti, že se pleteš do politiky? Děláš si ze mne spojence a nutíš mne, abych sloužil tvým zájmům!"

"To bych se neodvážil, Výsosti. Jsem jen obyčejný stavitel pyramidy."

"A co jiného je teď faraón, co jiného jsem já? Všichni jsme otroci té vaší pyramidy," řekl Chawaab prudce. "Všechno se teď točí kolem pyramidy. Abychom mohli dokončit pyramidu, musíme vybírat velké daně, omezovat chrámové nadace. Tobě to samozřejmě nevadí. Víš, že o mě kněží roztrušují, že jsem nepřítel bohů?"

Princ přikývl: "To je ono. Síla a moc našeho státu se nemůže zakládat na nespočetném množství bůžků. Musíme dokončit sjednocení země nejen po stránce vojenské a hospodářské, ale i náboženské.

Chamil poslouchal se zatajeným dechem. Nerozuměl všemu, co princ říká. Nikdy podobné myšlenky neslyšel. Chawaab se odmlčel. Po chvíli ticha, kdy bylo oknem slyšet vzdálené volání vojáků, se zeptal: "Poslyš, Pepi, bylo by možné postavit ještě větší pyramidu, než stavíme teď?"

"Možné by to bylo, pane. Ale bylo by to velice obtížné."

"Proč?"

"Lidé jsou slabí."

"Já mám síly dost," princ se při tom výroku napřímil.

"Rozumím, dáváš dobré rady." přikývl princ, a ztišil hlas, jakoby se bál, že je někdo uslyší: "Ale abychom to nezamluvili. Jak je možné, že můj bratr Džedefré ví o tom, co se stalo v hrobce?"

"Já jsem to neřekl ani mamince, co se stalo v Dachšůru," vyhrkl Chamil ze strachu, aby jej princ nepodezíral. Zapomněl i na tatínkovy příkazy. Byl tak přesvědčivý, že se princ rozesmál. Pohladil si knírek a řekl přemýšlivě: "To by znamenalo."

Bůh Ré všechno vidí a Džedefré je jeho sluha."

"Snad nechceš naznačit, že má spojení se zloději?"

"To jsem, Výsosti, neřekl."

"Ale myslel sis to, můj příteli," řekl princ zdánlivě přísně. Měl ve zvyku oslovovat své poddané, podobně jako jeho děd Seneferu, jako sobě rovné. "Ten Hapi byl přece knězem boha Slunce?"

Než jej prohlásili za kacíře a odsoudili k nuceným pracím."

"Odtud tedy asi vítr vane, řekl princ a vstal. "Pepi, ty se mi líbíš. Nechtěl bys mi dělat tajemníka?"

"Ne, Výsosti," řekl tatínek bez zaváhání nabídce, která by pro něj znamenala vysoké povýšení. Já jsem stavitel a mým posláním je stavět."

"Já ještě nevím, Výsosti. Teď se učím u tatínka."

"Ty bys mi nechtěl sloužit?"

Chamil se překvapeně podíval po tatínkovi, co tomu říká. Ten se usmál a přikývl, že by s tím souhlasil.

"Příští rok pojedu na výpravu do Asuánu a Nubie. Jestli chceš, vezmu tě s sebou," lákal princ.

"Rád, Výsosti," odpověděl Chamil. Princ se mu líbil, cestování jej lákalo. Vůbec si neuvědomoval, co všechno pro něj může ta cesta znamenat."

"Tak jsme domluveni. Až přijde čas, tak tě zavolám," řekl princ a zatleskal.

Vešel tajemník.

"Pepi a jeho syn zůstanou na večeři. Zítra se zúčastní lovu na lvy. A teď zavolej další," dal mu princ pokyny.

"Tak co tomu říkáš?"

"Je to tady moc krásné," odpověděl Chamil bez rozmyšlení.

"A lvi. Jak je budeme zítra lovit?"

"Však uvidíš. Chamile, princ Chawaab se má stát faraónem. Když si tě oblíbí, můžeš se stát vysokým úředníkem a získat velké bohatství. Ale pamatuj si, že to není nejdůležitější. Povedeš-li prázdný život, tak ti nic nepomůže, že bude pozlacený. Nakonec budeš nešťastný. Znáš ten příběh o šatech šťastného člověka?

"Ne."

Tatínek se opřel hlavou o strom a zadíval se do oblak, která plynula k jihu.

Rozeslali posly po celé zemi. Ti se vyptávali dvořanů, kněží, písařů, zedníků, hrnčířů, umělců i rolníků, zda jsou šťastní a co by si přáli. Ale všichni nebyli docela spokojeni se svým životem, vždy chyběla aspoň nějaká maličkost.

Chamil mudroval nad koncem povídky: "Napřed byl šťastný, i když nic neměl a byl nahý, a pak byl nešťastný z toho, že je nahý. Šaty nepotřeboval, proto mu nechyběly."

Tatínek si přitáhl syna k sobě a políbil jej na čelo: "Chamile, zůstaň vždy takový, jaký jsi, a bude to s tebou dobré. Bohové ti budou nakloněni."

Chamil se ohlédl, zda se nikdo nedívá, protože se styděl, že jej tatínek objímá jako malé děcko. Ale zůstal přitulen k tatínkovi, protože jej měl rád a těšilo jej, že dělá tatínkovi radost tím, že je takový, jaký je. Tak seděli v zahradě a rozmlouvali, pokud je sloužící nezavolali do jídelny.

"Pepi, proč jsi s sebou bral ty muzikanty?" Zeptal se jeden starší důstojník.

"Potřeboval jsem dát lučištníkům signál, aby vystřelili všichni naráz. A chtěl jsem lupiče postrašit. Nevěděli jsme, kolik jich bude. Kdyby se na nás vrhli, mohli nás pobít."

"Ty ses minul povoláním. Proč děláš na pyramidě a nesloužíš v armádě?"

"Dělám to, co mne naučil otec a co mne baví."

"A dělá to znamenitě," ukončil debatu princ. Zábava se stočila na zítřejší lov.

Chamila zaujala společenská hra, kterou ještě neviděl. Dva hráči seděli u stolku, jehož deska byla rozdělena na čtverce. Každý měl několik kamenů, se kterými střídavě tahali a podle jakýchsi pravidel si je brali. Prohrával ten, komu nezbyl žádný kámen. Chamil se neodvažoval vyptávat, ale protože jej nikdo neodháněl, snažil se uhádnout pravidla sám. Po dlouhé době byl přesvědčen, že by to uměl také. Nikdo jej však ke hře nevyzval.

Vyzbrojeni odešli k přístavišti, kde se scházeli účastníci lovu. Princ Chawaab přišel společně se strýcem Chefré, který byl asi stejně starý, a s několika mladšími bratry. Hosté je pozdravili úklonou, při níž měli ruce u kolenou, a pak nasedali do několika rychlých člunů. Všichni byli v povznesené náladě, protože lov na lvy byla vznešená, ale nebezpečná kratochvíle. Docela dobře se mohlo stát, že někdo z nich se bude vracet na nosítkách, zraněný či dokonce mrtvý.

Nad vodou se válela ranní mlha, lodě se v ní ztrácely a zase vynořovaly, břehy nebylo ani vidět, jen tu a tam se objevil strom stojící ve vodě.

Kormidelník si uvědomil, jakou výhodou bude, když nebudou veslovat proti proudu a změnil nepatrně směr, takže se vzdalovali od hloučku ostatních lodí a zdánlivě začali zaostávat.

"Co děláš!" osopili se na kormidelníka ostatní pasažéři. To nevidíš, že máme špatný směr? Vždyť jsme poslední!"

"Nejkratší cesta nebývá vždy nejrychlejší," konejšil je tatínek, "počkejte, až se dostaneme na mělčinu, tam ztrátu dohoníme."

A skutečně, už po chvíli to bylo všem jasné, že dohnali ztrátu na ostatní lodě, které se draly proti nejsilnějšímu proudu uprostřed koryta. Nespokojenost se měnila v radost.

Člun se držel vpravo od proudu a teprve před cílem, který byl u východního břehu, křížil znovu proud. Samozřejmě, že při tom manévru opět ztratili, ale měli tak veliký náskok, že přistávali před ostatními loděmi.

První po nich dojela princova loď. Chawaab stál na přídi a volal: "Jak to, že jste už zde. Mohli jste vyhrát jen nějakým kouzlem! Takové vítězství není čestné a neplatí!"

Všichni si vyměňovali dojmy z regaty. Vítězové chválili veslaře, poražení na ně nadávali a hledali příčiny své porážky v nepřízni bohů. Chamil byl rád, že seděl na vítězné lodi, tiskl ve zpocené dlani drahocenný luk a zvědavě obhlížel krajinu. Táhlé pohoří, lemující údolí Nilu na východě, zde tvořilo úzké údolí, jehož strmé stěny vypadaly jako obrovská chodba.

Společnost lovců se rozdělila a zaujala místa na skalních útesech. Měli odtud výhled jako z tribuny a zároveň mohli shora střílet na zvěř, která poběží údolím. Když byli všichni rozmístěni, vrchní lovčí po princově svolení zamával praporcem. Tento signál opakovaly hlídky rozestavěné kolem údolí až daleko do pouště. Leč byla zahájena.

Ozval se hluk. Hlídky začaly bušit do bubnů, kotlů i štítů. Kdesi v dáli se řítily do údolí balvany, které jej naplnily svým rachotem s mnohonásobnou ozvěnou. Do vzduchu se vznesli ptáci. S krákáním vzlétly vrány. Vysoko na nebi kroužili sokoli a supi, aby zjistili, co se děje v jindy tichém údolí.

Chamilovi byla dlouhá chvíle a tak se zeptal lovčího, kdy lvi přijdou. Ten pokrčil rameny: "Jsou ještě daleko. Běž se podívat támhle nahoru, odtud je uvidíš dřív."

Chamil by možná propásl i lvy, kdyby hlídky okolo něj nezačaly křepčit a volat, že už vidí smečku. Z dálky nevypadali lvi nebezpečně, když zvolna běželi údolím, občas se zastavujíce, aby vyčkali, až je zas honci doženou. Před nimi prchala zvěř. Chamil si uvědomil, že bude za chvíli na dostřel a spěchal dolů. Uvolnil však lavinu štěrku a tak musel zvolnit, opatrně hledat místa pro nohy, aby se kameny neuvolňovaly.

Tak zmeškal prvou střelbu na prchající býložravce. Většina střel zapadla mezi kameny, ale šípů bylo tolik, že mnoho prchajících zvířat bylo zasaženo. Zraněná zvířata se pak stala snadným terčem.

Pak přiběhli lvi. Nejprve běžely samice s mláďaty. Uvítala je salva šípů z obou stran kaňonu, ale bylo zraněno jen jedno mládě. Dřeplo si na zadek a snažilo se zuby vyrvat šíp z rány. Jeho matka se u něj zastavila.

Všichni vykřikli nadšením a zasypávali lvy dalšími šípy. Lvíče při každém novém zásahu žalostně kňučelo a lvice se místo útěku rozběhla s řevem proti lučištníkům. Za ní se rozběhl i vůdce smečky a ostatní zvířata.

Chamil stačil vystřelit jen několikrát. Vůbec nevěděl, zda jeho šíp nějaké zvíře zasáhl. To však nevadilo. Byl vzrušen a nadšen jako všichni ostatní. Zážitek byl pro všechny společný, cítili se být odvážní a silní. Vždyť přece lovili společně lvy.

Ostatní lvy, zejména přežilá mláďata, přitiskli lovci dlouhými tyčemi s vidlicemi na koncích ke dnu jam, aby se nemohli hýbat. Pak k nim sešplhali, omotali jim kolem tlap řemeny a hlavy strčili do pytle, aby šelmy nic neviděly a nemohly kousat. Potom je umístili do dřevěných klecí. Zvířata měla přijít do královského zvěřince. Mrtvolám svázali nohy a zavěsili je na ráhna, na kterých se ponesou k vodě.

Vojáci, kteří nadháněli zvěř, dostávali najíst a napít. Od rána na slunku jim vyprahlo, tak do sebe pivo přímo lili. Všichni byli vzrušení a nadšení zdárným koncem lovu. Všechno dopadlo dobře, nikomu se nic nestalo.

Téměř celé údolí Nilu zaplavily vzedmuté vody. Z načervenalé hladiny vyčnívaly jako ostrůvky vesnice, které se stavěly na vyvýšených místech, hráze a stromy. Záplavy vrcholily. Zanedlouho začnou vody opadat.

V tu dobu připlula do Gízy loď kouzelníka a manipulátora Džediho. Kejklíř byl proslulý po celém Egyptě, o jeho kouscích se vypravovaly legendy. Často vystupoval i na královském dvoře.

Průvod jeho pomocníků, bubeníci a pištci, tanečnice, černí trpaslíci, akrobati, opičáři, procházel ulicemi a rozhlašoval představení, které se bude dávat večer u přístaviště. Všichni se na tu zajímavou podívanou těšili a nikdo si ji nechtěl nechat ujít.

Chamil měl přes den mnoho práce. Byl teď zaměstnán v přístavišti. Konvoje lodí přivážely na staveniště pyramidy bloky bílého vápence z Tury, načervenalé žuly z Asuánu, černého čediče z Fájumu. Bylo je potřeba rychle vyložit, kámen odtáhnout do skladů a zapsat, aby byl přehled o zásobách.

Když se Chamil dozvěděl, že přijel Džedi a že večer bude představení, měl jen jednu starost, aby nezmeškal začátek. Tatínek jej musel upomínat, aby plnil pořádně své povinnosti. Zároveň jej těšil, že skončí včas. Poslední kvádry Chamil zapsal dřív, než je skutečně vyložili, záznamy odevzdal tatínkovi a utíkal se domů umýt, najíst a převléct.

"Pane Chamile, slíbil jsi mi nápoj lásky," řekl Chamilovi šeptem, "dělám všechno, co jsi mi poručil, umývám se a natírám voňavkami, ale Idu si mne nevšímá. Stále chce opustit službu a odejet domů."

Chamil se zarazil. Úplně na Meryt a její touhu po posledních vzrušujících událostech zapomněl. Našel však rychle výmluvu: "Počkej, až bude Nil stát nejvýše. V noci křtu bývá kouzlo nejsilnější."

Čerstvé datle byly dřevnaté a tvrdé, ale děti je pokládaly za pochoutku a rády je žvýkaly. Proto si je kluci s radostí rozebrali, když jim je Chamil nabídl.

"Já mám raději čerstvé než sušené či naložené, Hodnotil datle Hotep. "V sušených bývají červi a naložené jsou zas mazlavé jako bláto."

"Naložené jsou však sladké, tyhle jsou ještě nedozrálé," vyplivoval rozžvýkané plody Anchré.

Spolužáci spolu drželi, protože starší písaři se nad ně povyšovali a chtěli, aby jim novicové posluhovali.

Džedi nechal zakotvit svou loď, která sloužila i jako jeviště, před dlouhou strání. Vpředu stála křesla pro šlechtice, za nimi židle pro úředníky, a potom lavice pro písaře, umělce a dozorce. Zcela vzadu se mačkali řemeslníci, sloužící, vojáci a dělníci se svými rodinami.

Všichni byli zvědaví jako malé děti. O kouzelníkových nadpřirozených schopnostech se tradovaly neuvěřitelné zkazky a každý se chtěl přesvědčit na vlastní oči o jeho umění.

Na hlavě měl nasazenu bohatou paruku, na bradě měl úzký fous s jakým se zobrazoval bůh Ptah. Na sobě měl velký mág oblečenou bílou košili s dlouhými rukávy, v pase přepásanou šňůrou. Kouzelník se uklonil a všichni nadšeně tleskali.

Počkal nehnutě, až se utišili. Pak mlčky odvázal šňůru od pasu, ukázal ji divákům, několikrát přehnul, uvázal na ni uzel, zamumlal kouzelné zaříkávání, foukl na uzel, zatáhl za dva konce a v rukách mu visely šňůry dvě, obě stejně dlouhé jako ta původní!

Obecenstvo zahučelo údivem. Chamil by se moc rád dozvěděl tu zázračnou formuli, která vyrábí provazy, ale manipulátor Džedi si klidně uvázal jednu šňůru kolem pasu, na druhé udělal několik uzlů, chytil ji za jeden konec, několikrát s ní zatřepal a uzly zmizely.

Pak Džedi požádal, aby jej někdo z diváků přišel svázat. Chamil běžel tak rychle, že byl první. S ním se na loď prodral Hotep. Sotva se Chamil přiblížil ke kouzelníkovi, ten se na něj podíval a zeptal se : "Co to tady chlapče máš?"

A vytáhl Chamilovi z ucha šátek. Chamil by mohl přísahat, že v uchu nic neměl, vždyť si jej chvílí před produkcí myl. To mu už Džedi tahal šátek i z druhého ucha. Všichni se Chamilovi smáli. Mohlo jej utěšit, že Hotep dopadl ještě hůř. Tomu kouzelník vytáhl z pod suknice dvě vajíčka. Hotep se lekl, zda to není jeho přirození. Honem si sáhl mezi nohy, jestli jej má v pořádku. Diváci se váleli smíchy a oba chlapci hořeli hanbou.

Džedi ještě proměnil vajíčka v malá kachňátka a pak se nechal svázat. Chamil i Hotep si dávali záležet, dobře utahovali každý uzel. Svazovali kouzelníka jako válečného zajatce, s rukama za zády a s provazy omotanými kolem stisknutých loktů.

Když se pachtili se svazováním, Džedi se jim smál: "Jen se tužte, chlapci."

Chamil mumlal kletbu bohyni Sechmet, aby požehnala jeho poutům. Nebylo to však nic platné. Sotva prohlásili, že jsou hotoví, provaz sjel sám od sebe kouzelníkovi z rukou a Džedi byl volný. Zato Chamilovi a Hotepovi zmizely spony od suknic a když odcházeli z lodi, spadly jim sukně a oni se objevili přede všemi nazí. V hledišti to bouřilo smíchem, ještě že Chamil diváky ve tmě skoro neviděl. To měl za svou ochotu. Taková ostuda!

Pak chvíli tančili trpaslíci a tanečnice, vystupovali akrobati. O přestávce za Chamilem přiběhl Ker. Chtěl, aby mu Chamil ukázal uši, jestli mu v nich nezbyl nějaký šátek.

"Já tě zabiju," vyhrožoval mu Chamil, rudý vzteky, že si z něj dělá švandu i takový malý špunt.

"Tatínek mne poslal", bránil se Ker. Chamil se trochu uklidnil. Když se tatínek baví, tak nemusí pokládat své vystoupení za hanbu, ale za součást produkce.

Během přestávky donesli Džediho pomocníci na palubu rakev, hlavní rekvizitu jeho nejslavnějšího čísla. Byla zhotovena z těžkých fošen tak důkladně, že mohla vydržet celou věčnost. Diváci měli příležitost se přesvědčit, že rakev je prázdná.

Když přestávka skončila, přivedli na scénu jehně. Zabili je uříznutím hlavy a nechali krev odkapat. Džedi vložil hlavu i tělo do rakve, pokropil je čarovným olejem, pak rakev přikryli víkem. Džedi se nad ní modlil k Osirovi, ale mezi tím pokračovalo vystoupení rejem tanečnic, žonglérů i akrobatů. Bylo to pěkné, avšak všichni byli především zvědaví, co se děje v rakvi.

Před koncem představení Džedi opět kouzlil. Vypustil z prázdných dlaní několik holubic a pak přiložil ucho k rakvi a bedlivě naslouchal. Hlediště ani nedutalo. Kouzelník byl zřejmě spokojen a zavolal své asistenty, aby sejmuli víko.

Světe, div se! Z otevřené rakve vyskočilo živé jehně!

Panstvo sedělo s Džedim u vína. Samozřejmě chtěli vyzvědět, jak svá kouzla dělá. Kouzelník však svá tajemství neprozradil, neměl by z čeho žít, kdyby to uměl každý. Ochotně však předváděl další triky.

"To víš, dvě stejná jehňata se seženou snadno, dva stejní otroci těžko," dodal tatínek s úsměvem. Chamil musel dlouho přemýšlet, než pochopil, co tatínek naznačil: "Ty si myslíš, že Džedi jen vymění mrtvé jehně za živé? Vždyť rakev je určitě prázdná. Jak se do ní dostane živé jehně a kam zmizí to mrtvé?"

Tatínek jen pokrčil rameny: "To je jeho starost. Od toho je kouzelník, aby si s tím poradil." Chamil tatínkovi nedůvěřoval. Sám si byl jistý, že žádné šátky v uších neměl a přece mu je Džedi odtud tahal. Snad je v tom magie a kouzelníkovi slouží džinové.

"Ty bys také mohl dělat kouzelníka, Pepi," oslovil tatínka bohatý Chetej, otec Chamilova kamaráda Anchra. Seděl vedle a vyslechl rozmluvu.

"Já, pane?" podivil se tatínek.

Chetej se ohlédl, jestli je někdo neposlouchá a zašeptal: "Třeba bys mohl nechat něco zmizet. Potřeboval bych pro svou hrobku turský vápenec. Zadarmo bych to nechtěl."

"Jsem jenom obyčejný stavitel. Žádný kámen nevlastním."

"To je nebezpečné," řekl tiše tatínek, "kdyby se to Chufu nebo Hermiu dozvěděli, budu potrestán."

"Nikdo se nic nedozví. A když, tak můžeš tvrdit, že chybu ve výkazech udělal nechtěně tvůj syn."

V Chamilovi hrklo. Podíval se podrážděně na zpupný obličej bohatce, ale Chetej si jej nevšímal a dál přesvědčoval otce: "Nesmíš se bát, Pepi, nebo budeš pořád chudý, ty i tvoje děti. Když máš příležitost, musíš ji využít. Všichni chytří lidé to tak dělají. Pojď, napijeme se na náš obchod."

Chetej vyprázdnil pohár do dna, ačkoliv už před tím měl víno v hlavě. Tatínek zamyšleně usrkl a řekl neurčitě: "Budu si to muset ještě rozmyslit."

"Jen si to rozmysli," řekl ironicky Chetej. Počítal s tím, že obchod je hotový a zvedl se: "Pět set kubických loktů kvalitního vápence. To je přece pro tebe maličkost."

Písaři, kteří od rolníků vybírali daně, dostávali od nich dary za to, že zapsali menší rozlohu obdělané půdy, nižší spotřebu vody, nebo že potvrdili, že úrodu zničily kobylky. Výběrčí daní falšovali výkazy a nechávali si část výnosu pro sebe. Všichni o takových věcech věděli. Nikdo však nežaloval a jen zřídka se někdo dostal za takové přestupky před soud. A pak ještě se podpláceli soudci, aby obviněné zprostili žaloby.

Nepoctiví úředníci měli být po smrti při posledním soudu zatraceni, až jejich srdce bude shledáno na váze lehkým. Nikdo se však nebál. Jistě bude možné přihodit na váhu kroužky zlata. Nejdůležitější bylo je vlastnit.

Vše tonulo v tichu. Vítr ustal, palmy, vodní hladina a celá příroda odpočívala v tu svatou noc.

Služka Meryt také vstoupila do vln a při polykání vody myslela na své nejvroucnější přání. Aby se splnilo, udeřila devětkrát oběma dlaněmi do hladiny.

I tatínek s Chamilem a pacholek Idu se devětkrát napili svaté vody, aby si v té zázračné noci, kdy hladina Nilu dosáhla svého nejvyššího bodu, vyprosili požehnání na příští rok. Všude kolem nich stejný obřad prováděly další domácnosti.

Před odchodem od řeky sebrali se dna bahno. Doma k němu přidali zrna ječmene a vymodelovali z bláta figurky Osira, mrtvého krále, zabaleného jako mumie do obvazů. Jeho bratr Setech jej zabil a rozsekal tělo na mnoho kusů, které poschovával po celém Egyptě. Osirova manželka Isis kusy mrtvého těla po strastiplné pouti posbírala a magickým uměním znovu oživila. Osiris se stal vládcem říše mrtvých.

Ploč to děláme?" ptal se Ker, který se činil tak horlivě, že se zamazal od bláta až za ušima.

"Tak jako bůh Osiris byl po smrti vzkříšen, tak v našich soškách vzejde zrní. Kdo bude mít sošku zelenou, ten bude celý příští rok zdravý. Musíme sošky pravidelně zalévat, aby zrní nezaschlo."

Teď nastal čas zavírání hrází, které zadržovaly vzedmutou vodu na výše položených místech, aby neutekla a měla dost času se vsáknout do půdy a důkladně zavlažit i taková nevhodná pole. Někam dokonce pilní rolníci vodu nosili v měších, aby mohli obdělat co největší plochu polí.

V mělkém bahně se třepaly bezmocné rybky, o které soutěžily děti a brodiví ptáci. Děti čvachtaly v bahně jako volavky, bosým chodidlem nahmátly rybu a pak stačilo jen se sehnout a hodit si ji do brašny. Přebytečné ryby se navlékaly na šňůry a sušily na slunci. Všude to odporně páchlo rybinou.

Chamil chodíval jako školák na ryby rád, bylo to příjemné, když ryba lechtala chodidlo. Nerad je však jedl. Maminka je přes to vařila a když byly k obědu, musel je jíst. V jídle si vybírat nesměl.

Nový měsíc dorůstal pomalu. Když děti zapomněly, musela figurky zalévat maminka. Než nastal úplněk, ležely u postelí zelené hromádky. Klíčky roztrhaly bláto a z hlíny rašily zelené stvoly. Maminka se mohla radovat, všichni členové rodiny zůstanou zdraví.

Podobně se pomalu zelenaly i pole. Hned jak se dalo vstoupit do bahna, postupně je osévali a na slunci sémě rychle vzcházelo.

Odpoledne před úplňkem, kdy se konaly Osirovy slavnosti, zabil tatínek za pomoci Chamila i pacholka mladé prase jako oběť. Bylo porostlé černými štětinami, s dlouhým rypákem a vysokými nohami. Příští den uspořádají vepřové hody.

Když skončili, šli se umýt do kanálu. Jednak byli tak zamazaní, že by na sebe museli nalévat vodu moc dlouho, jednak to opět nařizoval rituál. Prase bylo nečisté zvíře a po doteku s ním se kněží očisťovali koupelí v nilské vodě. Tatínek s Chamilem se měli účastnit Osirových mystérií. Pro Chamila to bylo po prvé v životě.

Chamilovi se to zdálo hrozné, obětovat lidi a tak se ptal: "Proč se neobětují zvířata?"

"Kdo na sebe vezme takovou odpovědnost?" pokrčil tatínek rameny. "Od nepaměti se obětuje člověk. Kdyby se přinesla zvířecí oběť a nastal neúrodný rok s hladomorem, co by pak asi lidé udělali tomu, kdo navrhl a schválil takovou náhradu. Buď rád, že už nejsme kanibalové a nemusíš aspoň jíst lidské maso.

Přestože chrámové nádvoří bylo přeplněné, panovalo tam ticho. Všichni mlčeli, nebo jen šeptali. Jen z venku doléhal hluk davu. Čekalo se, až se měsíc v úplňku rozzáří svým leskem.

Slunce a Měsíc jsou oči boha nebes Hora, Osirova syna, který se narodil až po smrti svého otce v močálech, kde se skrývala jeho matka před Setechem. Aby pomstil smrt svého otce, vyzval Hor svého strýce na zápas. Porazil jej, avšak v boji ztratil jedno oko. Měsíc se po úplňku vždy ztrácí, protože jej požírá Setech jako černý kanec.

Po setmění se otevřela brána a z chrámu na nádvoří vyšli kněží nesoucí standardy. Za nimi kráčel faraón převlečený za Osira. V rukách svíral jeho symboly, berlu a důtky.

Začal obřad. Jeden kněz recitoval litanii a sbor mu odpovídal. Prosili věčné bohy o bohatou úrodu, žádali plodnou setbu a zachování života.

Chamil ani nedýchal. Odpolední oběť prasete, to byla zábava. Tady jej mrazilo do morku kostí. Ještě nikdy si tak neuvědomoval, jak je život těžký. Co všechno se musí vykonat, aby byl zachován!

Kněží rozřezali tělo oběti na šestnáct dílů. Tak podle legendy kdysi naložil se svým bratrem Setech. Uložili části do džbánů, zasypali sodou a nádoby zapečetili. Zítra se s těmito děsivými zavazadly rozjedou poslové do všech krajů Egypta. Všude je třeba zabezpečit úrodu, každá oblast má nárok na svůj díl oběti.

Pak k pluhu přistoupil král. Opřel se do držadel, radlice zalitá krví se zaryla do kypré hlíny, býci se hnuli a v zemi se otevřela brázda jako rána. Král oborával pole a všichni přítomní prosili o požehnání. I z vnějšku chrámové ohrady se ozvaly modlitby.

Když bylo zoráno, vyšel král znovu a zaséval zrní. Pak všichni přešli bosky pole jako stádo ovcí a zadupávali zrno do půdy. Chamil cítil mokrou hlínu mezi prsty, dupal jako ostatní a opakoval slova modlitby: "Chléb náš vezdejší, dej nám dnes, ó pane!"

Znovu se seřadili do řad a faraón, kterému pomáhali princové, jim podával malé kousky chleba, řka: "Jezte, toto je tělo mé, které dnes za vás obětováno bylo."

Pak jim dával napít červeného vína se slovy: "Pijte, toto je krev má, která dnes za vás prolita byla."

Tatínek si přitáhl Chamila k sobě, objal jej jednou rukou, aby mu nebylo zima. Chamil mu položil hlavu na kolena a za chvilku usnul. Probudil se až ráno, tatínek jej přenesl spícího do postele.

Když Chamil vstával, voněl už na dvoře kotlík s vařeným masem obětovaného prasete a maminka si chystala rožeň, aby mohla další kousky opékat.

Den se vybral krásný, noční stíny Slunce zaplašilo. Chamil nad plnou miskou masa měl chuť k jídlu a radost ze života. Ten je možná těžký a krutý, ale přes to je krásný.

Po Osirových slavnostech se tatínek s Chamilem vydali na cestu k moři.

Maminka si zvláštního chování Meryt k Chamilovi všimla.

O dobytek se doma měla prozatím starat sousedova čeleď. Tatínek zamýšlel koupit v mořském přístavu otroka. Slyšel, že tam jsou lybijští otroci levní. Otrokovi nebudou muset platit mzdu a tak na této investici brzo ušetří.

K Nilu je zavezla loďka, ze které přesedli na nákladní loď. Jeli v čele konvoje tří lodí. Každá byla přes 60 loktů dlouhá a měla stěžeň. Plachty však zůstaly skasané, protože pluli proti větru, který foukal jako obvykle od severu. Veslaři museli veslovat, aby lodě poslouchaly kormidla, umístěná na zádi po obou stranách paluby.

Rolníci kypřili pole pluhy, taženými černým i strakatým skotem, nebo ji překopávali motykami zhotovenými z rozsoch větví. Pak do ní rozhazovali semena. Na čerstvě zasetá pole se zahnala stáda ovcí. Chlapci chodili před berany se šťavnatými větvemi, lákali zvířata za sebou a za berany se valilo celé stádo. Zadupávalo zrní do země, aby je ptáci nevyzobali.

Po pravé straně míjeli město Heliopolis, kde stál chrám boha Ré. Zlacené špičky obelisků zářily do daleka, jak vyčnívaly z chrámového okrsku. Pod nimi se krčily chatrče rolníků a řemeslníků. U města odbočovalo rameno Nilu, které končilo v oblasti slaných jezer blízko Rudého moře.

Za Heliopolisem ztratili z dohledu pohoří Mokkatan a pluli po hladině táhnoucí se do nepřehledné dálky. Jen tu a tam z ní vyčnívaly stromy a nízké ostrůvky. Na těch stály vesnice a jejich obyvatelé pilně obdělávali každý kousek půdy.

Řeka se větvila na četná ramena, někde zakrývaly výhled vysoké porosty rákosí a hlavně papyru, který byl vysoký přes dvacet loktů.

Chamilovi se to líbilo, ne však tolik, jako Iduovi, který se vracel domů. Jen když potkávali loď v protisměru, plující proti proudu a poháněnou jen napjatou lichoběžníkovou plachtou, která z dálky vypadala jako nedostavěná pyramida, díval se se zájmem. Kde se bere v tom větru taková síla, že dokáže utáhnout proti silnému proudu tak obrovské a těžké lodi? Kdyby se dal vítr využít i jinak?

Dost dlouho před večerem nechal tatínek zakotvit u větší osady uprostřed rozsáhlých papyrových porostů. V korunách obrovských stvolů hnízdili ptáci jako v křoví.

"Podíváme se na výrobu papyru," řekl Chamilovi, "jistě tě to bude zajímat."

Když lodníci přivázali lodě k přístavišti, vyskočili na břeh a šli do vesnice, kde sídlila královská manufaktura. Jejím ředitelem byl Raneb, se kterým se tatínek jistě dobře znal, protože se při pozdravu objali a políbili.

Raneb vyzval Chamila, aby si zkusil udělat jeden list. Chamil se poctivě snažil pracovat pečlivě, rovnal plátky pomalu, dělníci kolem něj dokončili několik listů, než on jediný vzorek. Většinou zde pracovaly ženy a děti, práce to byla lehká.

Pak je Raneb zavedl do svého domu, nejvýstavnějšího v celé vesnici. V zahradě v altánu měl Raneb soukromou školu a rozmnožovnu knih. Mladí chlapci se tu učili psát a ti nejschopnější pak opisovali knihy. Chamil hleděl udiveně na police plné svitků, uložených v úhledných košících. Tatínek zřejmě věděl, co uvidí.

"Vybírám do školy nejnadanější děti. I děti rolníků se naučí psát, když dostanou příležitost. Seznamte se, To je náš učitel Ptahhotep. Pepi, stavitel pyramidy. Jeho syn Chamil."

"Prodáváte knihy?"

Raneb přikývl: "Pro tebe uděláme zvláštní cenu."

Vybrat si nebylo lehké. Chamil měl zájem po svém neúspěšném čarování o nějakou příručku o magii, tatínek chtěl hlavně knihy o matematice. Lákaly i knihy pohádek. Po delším dohadování, při kterém pomáhal radou i Ptahhotep, si vybrali. Tatínek musel platit zlatými prsteny, které vytáhl z váčku schovaného v opasku. Raneb slíbil, že nechá knihy na cestu dobře zabalit.

"Pepi, měl bys napsat knihu, jak stavět pyramidy. Taková učebnice nám ještě chybí. Možná by o ni byl zájem. Co tomu říkáš, Ptahhotepe?" Starý učitel odpověděl vyhýbavě. Zřejmě neměl o důležitosti takových znalostí velké mínění.

"Teď bychom mohli jít na krokodýly, jestli chcete," navrhl hostům Raneb.

Chamil byl samozřejmě okamžitě pro, krokodýly ještě nelovil. I tatínek přijal pozvání s radostí.

Raneb zavolal několik mužů a dal jim pokyny. Za chvíli měli pohromadě vše, co k lovu potřebovali. Po vysokém břehu odešli od vesnice. Muži navlékli na měděný hák uvázaný na laně maso a hodili návnadu do řeky. V pytli měli s sebou sele, které tahali za ocas, aby hodně kvičelo.

"Dejte si pozor, nechoďte k němu blízko. Může přerazit ocasem ruku nebo nohu," upozorňoval hosty rozčilený Raneb. Měli bestii na dosah, viděli pootevřenou tlamu s hrozivými zuby, šupinatou kůži hřbetu a bělavé břicho, nohy s plovacími blanami mezi prsty a především krhavé, vzteklé oči mezi váčky kůže, vyhlížející si mezi lovci oběť.

Lovci neměli sebou ani oštěpy, ani sekery, jen hole, lana a nůž. Chamil nechápal, jak chtějí zvíře zabít. To bylo pro něj největším překvapením.

Jeden muž přiskočil ke krokodýlovi s prázdnýma rukama. Vlastně ne tak docela prázdnýma, v každé dlani svíral hroudu bláta.

"To přece není zbraň na krokodýla," chtěl vykřiknout Chamil. Kdyby tu měl svůj luk, střelil by krokodýla do oka. Byl však rád, že mlčel, protože ty zdánlivě neškodné kusy bláta úplně stačily.

Zalepily krokodýlovi oči. Bláto krokodýla oslepilo a zabránilo mu ohánět se hlavou a kousat. Lovec vmáčkl do očních důlků oba palce. Prudká bolest zvíře docela ochromila. Strnul a v tom okamžiku mu navlékli smyčky na tlamu, nohy a ocas. Lany jej vytáhli na břeh a roztaženého jako žábu už snadno podřezali.

Lovci byli šťastní, že lov skončil úspěšně. Nikdo nebyl zraněn, hosté obdivovali jejich umění a statečnost. Vůbec si nelámali hlavu s tím, že krokodýlové jsou pro někoho posvátná zvířata. Pro ně to byla škodná zvěř ohrožující jejich stáda v brodech, hlavně slabá mláďata. A někdy i děti. Tak to byla kořist, ze které se stane chutná pečínka.

"Slyšel jsem, že Chufu je nemocný," řekl Raneb.

"Nesýčkuj," odpověděl tatínek, "faraón žije, je zdráv a svěží. Ať jej bozi dlouho chrání."

"Nehodilo by se vám, kdyby zemřel?" zeptal se ironicky Ptahhotep.

"Ne, zavrtěl tatínek hlavou. "Musí nám vydržet ještě aspoň pět let, abychom měli dost času pyramidu dokončit. Nedostavěných pyramid už bylo dost."

"Prý se teď král pyramidě vyhýbá. Od té doby, co jste jej tam chtěli zabít," popichovali tatínka.

Všichni se smáli a tatínek musel vypravovat, jak se to zběhlo.

"Stejně jste pyramidioti," prohlásil bělovlasý písař. "Nemáte o nic jiného zájem, než aby ta vaše halda kamení byla na světě největší. Copak je možné takovým způsobem vyjádřit lidské myšlenky? Socha nebo reliéf, to uznávám a chápu. To je umění. Ale ty vaše pyramidy? Co tím chcete říct?"

U pyramid snad ani nejde o to, co vyjadřují, jako o to, že jsme našli odvahu je stavět. Dali jsme se dohromady a dokázali vybudovat dílo, na které by jednotlivec nikdy nestačil. Pocity které mám, když vidím stavbu růst, se snad nedají popsat."

"Jaké myšlenky tě mohou napadnout, když celý život bušíš do kamene nebo taháš balvany jako chrobák. Copak člověk byl stvořen pro takový osud?"

"Vždycky je to lepší, než se jen válet na slunci a zahálet."

Tatínek se zarazil a pak se přiznal: "Nemám. Jak to víš?"

"Učil jsem na královském dvoře a vím, jaké názory se tam hlásají. Poddaní se musí stále zaměstnávat, aby neměli čas přemýšlet."

"I když to nejsou moje myšlenky, tak s nimi souhlasím. Pyramidy možná nejsou ty nejrozumnější stavby, co bychom dokázali vybudovat, ale aspoň něco tu po nás zůstane."

"Jak dlouho?"

"Věčně," řekl tatínek odhodlaně.

"Ať to zkusí. Dá jim to takovou práci, že toho nechají."

"A kámen se vám rozpadne na hromadu suti."

"To snad ne," vyhrkl Chamil, který debatu pozorně sledoval a chtěl tatínka bránit.

Dlouho mlčeli a pokoušeli se porozumět tomuto podobenství.

"Já věřím na knihy," prohlásil po chvilce mlčení Ptahhotep. "Kniha, to je svět. Jako bůh Ptah tvořil věci tím, že vyslovoval jejich jména, tak písař vytváří v knize nové světy podle svých představ. Budoucnost patří knihám."

"Papír je příliš choulostivý materiál. Hoří, ve vodě se rozmočí, myši jej sežerou."

"Neboj se, nechal jsem ti zabalit knihy do hrnců a zalít voskem," vpadl do dialogu Raneb. "Dovezeš je v pořádku domů."

Zasmáli se, ale Ptahhotep neodbytně pokračoval: "Knihy jsou jak papyr, z kterého se dělají. Jeden stvol zničit můžeš, ale na jeho místě vyroste nový. Hlavně musí zůstat zachovány kořeny."

Tatínek pozvedl pohár: "Ať ti tedy knihy vydrží tak dlouho, jako naše pyramida. Dopijme. My musíme zítra časně vstávat, abychom dohonili zameškaný čas. Ranebe, děkujeme ti za pohostinství. Až dostavíme pyramidu, tak sem možná za vámi přijedu. A budu s vámi číst a psát knížky."

Druhý den plavby ubíhal ještě jednotvárněji, než prvý. Rovina zalitá vodou se táhla do nedohledna.

Kotviště nestačilo pojmout všechny lodě. Tísnily se v něm jako stádo ovcí vedle sebe říční nákladní lodě z akátového dřeva, se stěžněm a velkou plachtou vedle papyrových bárek z otepí papyru, rybářské čluny vedle těžkých námořních lodí, které se mohly plavit po moři.

První věc, které si Chamil všiml, bylo chladno. Z moře táhl chlad.

"To dělá blízkost moře," vysvětloval tatínek, když šli spolu k správci přístavu. "Tady v zimě často prší. A někdy padá sníh."

"Voda, která vypadá jako drobné lístky bílých květů. Nebo jako krystalky solí, které vykvétají po deštích v poušti. Když na sníh svítí slunko, roztaje na obyčejnou vodu. Na severu jsou prý ze sněhu celé hory."

"To musí být krásné," povzdechl Chamil.

"A nepříjemné. Sníh strašně studí."

Na nádvoří přístavního úřadu bylo přes pozdní hodinu živo. Písaři zapisovali lodě, které připluly, a jejich náklady. Cizinci, co připluli obchodovat, museli platit za zboží clo. Tatínka uvedli přímo ke správci a tam při ibiškovém čaji vyřídili vše velmi rychle. Dřevo pro stavbu královské pyramidy je už připravené, hned ráno mohou nakládat. A jsou zváni na večeři.

Na hostině u správce přístavu byli samozřejmě většinou námořníci, kapitáni lodí. Byli to mužové vrásčití, s přimhouřenýma očima, jak byli zvyklí pozorovat širou hladinu moře, lesknoucí se na slunku.

Středem společnosti byl starý plavec, který mezi jídlem vypravoval velmi živě o svých dobrodružstvích.

"Vyplul jsem na moře s lodí sto dvacet loktů dlouhou a čtyřicet širokou. Měl jsem sto dvacet nejlepších egyptských námořníků. Pozorovali oblohu, sledovali zem a jejich srdce byla statečnější než srdce lvů. Uměli předvídat bouři dříve, než se objevila, a smršť než vznikla.

Když jsem se probudil, bouře už ztichla. Cítil jsem se slabý a zemdlený. Byl jsem vysílený a potlučený, ale hlavně mne trápila žízeň. Měl jsem takovou žízeň, že jsem na nic jiného nemyslel. Plazil jsem se po kolenou a hledal sladkou vodu.

Našel jsem ji ve skalní prohlubni, kam za bouře napršela. Když jsem se napil a vrátila se mi trocha sil, vystoupil jsem na vrchol skály a zjistil jsem ke své hrůze, že jsem na ostrově, který se zdál být pustý, bez lidských obydlí. A všude kolem jsem viděl jen moře, nikde nebylo vidět ani náznak jiné země.

Děs mne pojal a já jsem klesl do prachu a plazil se před zázračným plazem. Byl jsem přesvědčen, že nastala má poslední hodina a had mne spolkne jako myš.

Jídla a pití jsem na ostrově našel dost, osamění však bylo hrozné. Často jsem bez cíle bloudil ostrovem nebo jsem dlouhé hodiny zíral do vln v marné naději, že uzřím loď.

Vládce ostrova byl ke mně vlídný. Často se mnou hovořil, vyptával se mne na mou vlast, Egypt, na našeho krále, nechť žije, je zdráv a svěží!"

Posluchači pozvedli poháry k přípitku a opakovali sborem: "Nechť žije, je zdráv a svěží!"

Také vypravěč se napil a pokračoval: "Sám mi vyprávěl o mnoha cizích zemích neuvěřitelné věci. A dovolil mi, abych se jej dotkl. Had měl tělo na dotek chladné tak, že spalovalo kůži jako žhavé dřevěné uhlí!

Když jsem jednoho dne uviděl na obzoru plachtu bílou, smál jsem se a plakal, skákal radostí, až se mi kameny sypaly pod nohama. Pak jsem dostal strach, aby loď neminula ostrov. Snažil jsem se dát plavcům různá znamení.

Vládce ostrova, kouzelný had, mi dal náklad myrhy, barvy na oči, žirafí ocasy, spoustu kadidla, slonovinu, opičky a paviány a mnoho jiných vzácných věcí,

Naložili jsme drahocenné dary, opustili ostrov a plavili se zpět. Cesta trvala celé dva měsíce, jak had předpověděl, ale proběhla v klidu. Žádná bouře neohrožovala naši loď.

Když jsem předstoupil před krále, abych podal zprávu o své plavbě a předložil mu všechny dary, které jsem přivezl, Jeho Veličenstvo mi veřejně, přede všemi přítomnými dvořany, poděkovalo. Byl jsem jmenován známým krále a dostal jsem za své zásluhy mnoho poct."

Stařec osvěžoval dávné vzpomínky hojně pivem. Když ukončil svoje vyprávění, museli jej dva sluhové odvést z hodovní síně. Teprve tehdy Chamil poznal, že starý cestovatel je slepý.

Hosté poslouchali vypravování se zájmem. Když však vypravěč odešel, tak o něm mluvili jako o šaškovi. Chamilovi se to zdálo neuctivé, mluvit takovým způsobem o člověku, který prožil taková neuvěřitelná dobrodružství a ještě jej potkalo takové neštěstí, jako je slepota.

"A co když si to všechno vymyslel a vůbec nikde nebyl?" zeptal se tatínek.

Chamil otevřel pusu. To jej ani nenapadlo. Slepec mluvil tak přesvědčivě, že se mu nezdálo možné, aby celá historka byla vymyšlená jen proto, aby si mrzák zajistil pozvání na večerní hostinu.

Ráno si Chamil vzpomněl, že by se měl podívat, jak moře vlastně vypadá, aby o něm mohl doma povídat mamince a sourozencům. Vyšplhal se na stožár, ale kam dohlédl, viděl jen kalnou rezavou vodu Nilu. Moře mu připadalo stejné jako rozvodněná řeka, když se plavili Deltou.

Chamil jej poslechl a rozběhl se ve svěžím větru na západ, napříč skalnatou kosou, která jako přirozená hráz chránila přístav před bouřemi.

Sestoupil na písečnou pláž. Písek byl poset mušličkami. Zašel až k pásu písku uhlazenému vlnami. Tam ve vlhkém písku nechávala jeho chodidla zřetelné stopy. Když mu prvá větší vlna olízla nohy, polekal se. Zdálo se, jakoby to byl jazyk obrovského zvířete.

Písčina byla mělká. Odvážil se do vody, nejdříve po kotníky a pak po kolena. Šel stále blíž k vlnám, které se hnaly z moře a lámaly se do bílé pěny. Moře jej přitahovalo.

Když skončil, opláchl si ruce a opustil stavby, které nepřečkají nejbližší vlnobití. Kolik času přečkají skutečné pyramidy? Kdyby jej viděla maminka, řekla by, že si hraje jako tatínek.

Když se Chamil vrátil do přístavu, už tam nakládali přístavní dělníci na lodě trámy cedrového dřeva.

"Byl jsi u moře," prohlásil tatínek.

Chamil přikývl.

Procházeli uličkami, kde bydleli rybáři, stavitelé lodí, řemeslníci zhotovující plachty, lanoví i vesla. Všichni pracovali a současně nabízeli návštěvníkům své výrobky. Mezi kupujícími se mihli i cizinci. Bradatí Syřané a Lybijci s plavými vlasy a modrýma očima.

Ohrada, ve které se soustřeďovali otrokáři, byla poloprázdná. Hned u vchodu je chytil řečný obchodník, oblečený do haleny, která chránila před nepohodou celé tělo.

Tatínek se vůbec nedostal ke slovu, aby dotěrného obchodníka odbyl, že otrokyni nechce, že potřebuje do hospodářství otroka. Cizinec jej dotáhl ke svému zboží.

"Krásná otrokyně vstaneš, ty prohlídneš, že je bez vady. A je tetovaná," řekl prodávající a neznámou řečí dívce něco poručil.

Neochotně vstala. Byla mladá, sotva o něco starší než Chamil, ale mnohem vyspělejší. Byla skoro o hlavu vyšší než on a prse se jí pnula jako dospělé ženě.

Tatínek si ji se zájmem prohlížel, ale pak zavrtěl hlavou: "Já otrokyni nechci. Potřebuji do hospodářství otroka."

Chamilovi se zdálo, že to tatínek říká s lítostí. Obchodník to váhání také postřehl a tak ve svém přesvědčování pokračoval: "Moc pěkná otrokyně. Ty šťastná mu. Já musíš prodáš moc lacino. Otrokyně jsi levná. Tobě otrokyně líbíš, budeš lacino. Lepší než otrok."

Chamil nadšeně přikývl. Cizokrajná dívka se mu líbila: "Takovou otrokyni v Gize nikdo nemá:"

"Co tomu řekne maminka?" nedal se tatínek snadno přesvědčit.

"Maminka říká, že ty naše dvě služky za nic nestojí, že by bylo lepší mít otrokyni," prohlásil znalecky Chamil, který musel poslouchat maminčiny stesky na líné služebnictvo.

"Když myslíš," pokrčil tatínek rameny.

"Kolik za ni chceš?" zeptal se otrokáře.

Já prodáš lacino," vykřikoval kupec, ale trvalo dlouho, než se shodli na ceně. Jednu chvíli dokonce tatínek s Chamilem už opouštěli tržiště. Obchodník je však zavolal zpět: "Ty jsi zloděj. Já musíš domů. Dáš nádherná otrokyně zadarmo. Ty šťastná muž."

Bědoval i při sepisování kupní smlouvy. Sotva však shrábl zlato, běžel spokojeně za dalšími obchody, protože chtěl nakoupit egyptské zboží. Otrokyně se jmenovala Ina.

"Teď ji musíš naučit egyptsky, aby se s ní maminka domluvila," svěřil tatínek jazykovou výchovu otrokyně Chamilovi.

"Jako se učí mluvit malé děti."

A jak se učí mluvit malé děti?"

"Jen si připomeň, jak učíme mluvit Kera. Opakuješ mu slova a on se snaží napodobovat. Když řekne něco špatně, tak jej opravíš."

Chamil se zamyslil. ono se to snadno řekne, ale čím začít? ukázal prstem na dívku a řekl:"Ina."

Otrokyně řekla rychle několik slov, kterým nerozuměl.

Raději ukázal na sebe a řekl: "Chamil."

"Kamil," pochopila hru.

"Chamil," opakoval své jméno a snažil se co nejjasněji vyslovit slabiku: "Cha, cha:"

"Chamil," podařilo se Ině vyslovit nezvyklou souhlásku.

"Dobře," přisvědčil s úsměvem.

"Dobže," usmála se a ukázala ochotně své krásné zuby.

"Dobře, dobřře" opakoval Chamil. Oba nová hra zaujala.

Chamil pozoroval nakládání jen z dálky. Nemusel tentokrát nic zapisovat, tatínek jej zbavil všech povinností. Nové zaměstnání se Chamilovi líbilo, byla to spíše hra. Brzo se s Inou spřátelili. Ta se učila snadno, rychle si pamatovala jména věcí, které jí Chamil ukazoval.

Nakládání zabralo ještě další den. Tak šel Chamil s Inou znovu k moři. Koupali se a sbírali v písku mušle, ze kterých se Chamil chystal udělat mamince a sestrám náhrdelníky. Umínil si, že udělá jeden i pro Inu.

Příští den foukal příznivý vítr, mohli proto napnout plachty a vydat se s nákladem na zpáteční cestu.

Druhý den cesty Chamil uviděl, že na ně na vysokém břehu někdo křičí a mává. Upozornil tatínka. Když se přiblížili, poznali, že je to pacholek Idu. Ke břehu vyslali loďku, aby nemuseli odbočovat. Ta naložila pacholka i s jeho zavazadlem.

Idu si utíral slzy hřbetem ruky a na zaprášené tváři si dělal šmouhy: "Tak jsem, pane, zůstal sám. Táta, máma, dva bratři, tři sestry. Co bych teď doma dělal? Nikoho tam nemám. Co počít?"

"Pojedeš s námi. Můžeš sloužit dál," rozhodl tatínek. "Nekoupil jsem otroka a tak musím hledat nového služebníka. Tebe znám a byl jsem s tebou celkem spokojený."

"Proč by ses nemohl oženit? Na dvoře je místa dost, postavíš si tam domek a bude to."

"Kdo si mne vezme? Kde najdu ženu?"

"Meryt, pane?" podivil se Idu, "ta mne nebude chtít. Chodí oblékaná jako dáma, maže se voňavkami a mně se vysmívala, že se ani pořádně učesat nedovedu."

"Já si s ní promluvím. Možná si dá říct, když jí slíbíš, že budeš o sebe také dbát," sliboval tatínek jistou věc. Idu se uklidnil, budoucnost se mu už nezdála tak černá.

Plavba však pokračovala. Chamil dlouhou chvíli Inino žvatlání vůbec neposlouchal, ale pak jej její přeřeknutí zase začaly bavit. Konečně uviděli v dáli po levé straně pohoří Mokkatam a po další době plavby v západní poušti bělostnou pyramidu. Komolému jehlanu scházel už jen malý kus, aby se proměnil v dokonalý jehlan. Byla to však ta nejnesnadnější část stavby.

"Vidíš pyramidu?" ptal se radostně Iny.

"Co to je, pyramidu?" ptala se nechápavě. Chamilovi se zdálo divné, že někdo neví, co je to pyramida, ta chlouba celého Egypta. Zvykl si však na svou úlohu učitele, že se to pokusil vysvětlit. Zapletl se však ve svém výkladu, protože Ina nerozuměla většině slov, které použil.

"Počkej, uvidíš," řekl nakonec sklesle.

"Já počkej," přisvědčila spokojeně, že se nemusí namáhat s porozuměním neznámým termínům.

U ústí gízkého kanálu vyložil tatínek Chamila s podomkem a otrokyní i s hrnci s knihami. Sám jel s konvojem až do Memfidy, aby náklad vzácného dřeva osobně odevzdal v královských loděnicích. Bylo určeno na stavbu pohřebních slunečních bárek, které měly tvořit výbavu pyramidy.

Když přišel Chamil s Idu a Inou domů, maminka jej nejprve objala. Překvapeně se dívala na pacholka, který ji se smíchem zdravil. Iny si, jak se zdálo, vůbec nevšímala.

Přiběhly i sestry, Isis, Idut a Neferet, malý Ker a pes Šeti, který vesele štěkal a skákal na Chamila i pacholka. I obě služky nechaly práce a přiběhly se podívat. Meryt byla celá vyjevená nad tím zázrakem.

"To je Ina," odpověděl Chamil pyšně. "Otrokyně, kterou ti tatínek koupil, abys neměla tolik práce."

Maminka se podívala na Chamila zle, jakoby se jí vysmíval, a řekla jízlivě: "To je od něj hezké. A co ta krasavice umí dělat?"

"Tak ty ji učíš mluvit? A co ji učí tatínek?"

Chamil odnesl domů džbány s knihami. Maminka na něj nemluvila, ani mu nenabídla jídlo a pití, jak to dělávala jindy, když se vrátil domů z nějaké cesty. Chamil nechápal, co se jí na Ině nelíbí. Vždyť sama musela uznat, že je krásná. Smutně čekal na tatínka. Ten se však vrátil tak pozdě v noci, že Chamil dříve usnul. Bez jídla.

Ráno snídani odbyli, protože ani s tatínkem maminka nemluvila. Ten dělal, jakoby nic a vypravoval, že se chystá královský lov v západní poušti. V loděnicích pro něj připravují několik tisíc pochodní.

"Pochodně? Na lov?" podivil se Chamil.

"Ano."

"K čemu jsou potřeba na lovu pochodně?"

Bylo to jako začarované, záhada nad záhadu. Chamila z těch tajemství až hlava bolela.

"Tati, kdo je to otrok?" zeptal se Chamil tatínka.

"To je člověk, který není svobodný a někomu patří."

"A proč není svobodný?"

"Třeba byl zajat ve válce."

"Ina byla zajata? nedůvěřoval takovému důvodu Chamil.

"A kde ji vzal?"

Tatínek pokrčil rameny: "Já se jej neptal. Třeba její rodiče měli dluhy a prodali ji. Nebo ji ukradli lupiči."

"To by mne také mohli ukrást lupiči?" otevřel Chamil údivem oči.

"Ty máš štěstí, že žiješ v Egyptě, zemi kde panuje pořádek a zákon."

"Vždyť u nás jsou také lupiči!"

"Jsou, nemohou však své zajatce prodávat, proto lidi nekradou."

Jednou přišel Chufuanch. Dlouho jednal o samotě s tatínkem. Když odcházel, zaplatil za otrokyni, která v jednoduché domácnosti spíše překážela, několikrát víc, než stála u moře. Byl to dobrý obchod a všichni v domě s ním byli spokojeni.

Pak zažil Chamil velkou nepříjemnost. Pacholek Idu se domluvil se služkou Meryt, že se vezmou. Ta se mu přiznala, že jej měla dávno ráda a že Chamil čaroval, aby si ji Idu vzal. Pacholek nebyl hloupý, vše si rozmyslel, a tak přišel na to, že Chamilova kouzla se stala příčinou smrti jeho příbuzných. Protože kdyby se neutopili, nebyl by se vrátil a nemohly by se čáry splnit. Obvinil Chamila před tatínkem, že zavinil smrt nevinných lidí.

Tatínek se jej zeptal:" Vezmeš si Meryt dobrovolně a rád?"

"Tak jsi rád, že se tvoji příbuzní utopili."

"To ne, pane," protestoval Idu proti takovému závěru. "Co já ubohý nadělám proti vůli bohů! Já jsem to, co se stalo, přece nechtěl!"

Pacholek těžce mlčel.

"Kdy se stalo to neštěstí?"

"Dva dny před nejvyšší vodou," řekl Idu.

"A kdy dal Chamil Meryt to kouzlo?"

"V noc velké vody."

"Tak vidíš. V tu dobu už byli tvoji lidé mrtví. Když Chamil čaroval, tak už jim nic nemohlo ublížit. Jeho kouzlo snad jenom způsobilo, že ses rozhodl vrátit se k řece a počkat na nás, že jsme nekoupili u moře otroka, jak jsem původně chtěl, ale otrokyni, takže jsem tě mohl vzít zpátky do služby. Ty si nyní můžeš vzít Meryt."

Královský hon

Chamil se na královský hon pečlivě připravoval. Vyzkoušel luk, co dostal od prince, a denně cvičil střelbu do terče. Pro Šetiho upletl dlouhé vodítko z řemínků, aby jej mohl vzít s sebou. Na hon s nimi šel také Idu. Měl se starat o psa a nést čisté šaty, slavnostní paruky, toaletní potřeby a ostatní věci, které budou během tří dnů lovu potřebovat.

Kotlina byla útočištěm divoké zvěře, zločinců a uprchlých otroků. Tady se také asi skrývala loupežnická banda Hapiho. Odtud napadli hrobku královny Hetepheres.

Lehké lodi s bachratými plachtami pluly rychle proti proudu, poháněné silným severákem. Řeka už ustoupila do svého koryta, zemědělci obdělávali poslední nejnižší kusy polí. Na vyšších lánech se už zelenalo osení. Byl to nádherný pohled, ta svěží sytá zeleň na tmavém pozadí úrodné půdy. Všichni se s radostí dívali na pečlivě obdělaná pole, slibující bohatou úrodu.

"Letos by mohly být dobré žně. Král bude moci vybírat vysoké dávky, řekl s uspokojením Chufuanch, který v sobě nezapřel výběrčího daní: Jejich výše se vyměřovala podle výšky hladiny rozvodněného Nilu.

"A tobě toho zůstane hodně v kapse," dodal tatínek, ale tak tiše, že to slyšel jen Chamil.

"Už se tu dlouho nelovilo. Stopaři prý vyslídili celá stáda gazel, kozorožců a pštrosů."

"Jak to, že máme číhat na jižním okraji oázy? Vždyť zvěř zůstane schovaná v houštinách. Nebo nás ucítí a než bude zahájen lov, uteče do pouště."

"Proč si pánové děláte takové starosti? Královský hon je přece společenská událost. Jestli se při něm něco uloví, to je úplně vedlejší. Při nejhorším se chytí nějaká zvířata jinde a před faraóna je donesou na nosítkách."

"Slyšeli jste, že se pro hon připravovalo několik tisíc pochodní?"

"Možná budeme lovit v noci, aby to bylo zajímavější."

Cesta lodí skončila. Šli chvíli zelenou krajinou, pak stanuli na přechodu mezi zaplavovaným územím a šedivou pouští. Stačil krok a člověk se ocitl v docela jiném světě. Každý se před vstupem do vyprahlé země otočil s lítostí zpět.

Pozvolna postupovali přes pahorky pazourkových valounů, písečné pásy i kamenité plochy. Karavany nosičů, které donášely do tábora v poušti zásoby vody a potravin se vracely pro další náklad. Nosiči měli rty rozpraskané žízní. Nosili vodu, ale sami se mohli napít jen u řeky, kde se s ní nemuselo šetřit.

Pak uviděli v úžlabinách po pravé straně výběžky oázy. Tráva, stromy i keře po letních vedrech sežloutly a zaschly. Rostliny odolávaly nedostatku vláhy jen proto, že rostly pohromadě. Když uschla jedna, její místo zaujala jiná. Uhynulá chránila mladou před sluncem a větrem.

Těsně před soumrakem dorazil královský konvoj. Faraóna i královny nesli na nosítkách, kterým se říkalo stonožky, protože každou žerď nosítek neslo dvanáct mužů a žerdi byly čtyři.

Hosté se řadili do uvítacího špalíru trochu nejistě, ale o to srdečněji zdravili faraóna. Ten vesele děkoval za pozdrav, volal známé šlechtice k sobě a bavil se s nimi o zítřejším lovu. Pak odešel do připravených stanů, kam za ním směli jen vyvolení.

Zábava pokračovala i po západu slunce. Protože tábořili v poušti, rychle se ochladilo. Chamil se tlačil co nejblíže k ohništi, na kterém hořela velká polena krásného dřeva, aby si ohřál ruce a nohy. A s vděčností přijal od podomka přikrývky, aby se do nich zabalil. V poušti ve dne sálal žár a v noci se udělala větší zima než v úrodné krajině, kde výkyvy tlumí rostliny.

Budíček vyhlašovali před východem slunce. Všichni se třásli zimou, když se spěšně umývali a převlékali do slavnostních šatů, které sice vypadaly krásně, ale vůbec nehřály. Chamilovi naskočila husí kůže a drkotal zuby, nemohl se však proběhnout, aby se zahřál.

Ceremoniáři řadili hosty podle seznamů hodností a funkcí do dlouhých řad. Armáda již stála nastoupena v čtyřstupech.

"Tati, proč je tady tolik vojáků?" ptal se šeptem Chamil.

"To bývá ne královských honech vždycky," odpovídal tiše tatínek.

Současně s východem slunce vyšel ze svého stanu faraón. Na hlavě měl nasazenu modrou válečnou korunu, v jedné ruce držel luk zdobený zlatem a v druhé palcát.

Chamil byl na královském honu po prvé a tak si všímal každé maličkosti. Rozestavěné stráže zamávaly praporky, signál se opakoval od jednoho stanoviště ke druhému, jak hlídky stály od sebe na dohled. Tak se znamení přeneslo k honcům, kteří byli připraveni na opačné straně oázy, několik hodin cesty od tábora.

Lovčí odváděli hosty na vyhrazená místa. Když je obraceli čelem k oáze zarostlé křovím, ti zkušenější se divili:

"Jak odtud vyženou zvěř?"

Tak čekali a nahlas přemýšleli, jak se podaří vyštvat zvěř z neprostupných houštin. Slunce stoupalo po obloze a rozehřívalo těla prokřehlá v chladném jitru. Číšníci podávali snídani, na kterou při úsvitu nezbyl čas. Bylo ticho, nic se nedělo, museli jen čekat. Podomek přivedl Šetiho, o kterého se do té doby staral. Chamil mu dal zbytky od snídaně, pes měl pravé hody.

Až nad oázou začali kroužit draví ptáci, něčím asi vyplašení, kdosi si všiml šedého obláčku nízko nad obzorem.

"Podívejte, hoří!" vykřikl.

Z mírného svahu, na kterém čekali, měli výhled na celou oázu. Její vzdálený konec se ztrácel v lehkém oparu. A už to viděli všichni. Na severu se opar měnil v těžké mraky kouře. Honci zapálili vyschlý porost a severní vítr roznášel oheň. Rostliny vysušené v pouštním žáru hořely tak, že celé jejich kusy vyletovaly do vzduchu jako vyplašení ohniví ptáci. A kam dopadly, zanášely požár.

Teď vyrazila z houštin prvá zvířata, plaché gazely. Zatím se zneklidnily jen nezvyklým pachem, který k nim zanášel vítr. Nehrozilo jim dosud přímé nebezpečí. Proto neztratily opatrnost. Když narazily na řady lidí, couvly a vrátily se do krytu keřů. Nyní však vyběhlo stádo tak poděšené, že se hnalo přímo proti šípům a změnilo směr teprve když se střetlo s hradbou štítů vojáků s oštěpy. Zvířata běžela těsně kolem rozestavěných lovců, ale trefit pohybující se cíle nebylo lehké. Když však některé zvíře kleslo k zemi, všichni jásali.

Nadšením křičeli všichni účastníci lovu, od faraóna do posledního otroka. Jak nádherný to byl lov! Stále další a další zvířata vyskakovala z křoví. Vyběhli pštrosi, jejichž krásná pera nosili bojovníci jako ozdobu přílby ve válce, antilopy, kozorožci s dlouhými zahnutými rohy, hyeny a šakali. Dokonce lvi se zalekli požáru a vyběhli na písečnou pláň. Ti se hnali i proti štítům, prorazili kordon a část smečky unikla do pouště.

Chamil také vystřelil hodně svých drahocenných šípů a možná i něco zasáhl, neměl však čas to počítat. Všímal si i hejn drobných ptáků odlétajících z hořící oázy. Z té se zvedala oblaka dýmu, plameny šlehaly jako z táboráku, jenomže výš, strašně vysoko. Občas vylétl k nebi hořící keř jako kdyby to byla pouhá jiskra.

Tam vyběhli z keřů lidé, muži, ženy i děti, a bez odporu se nechali zajmout, šťastní, že unikli hrozné smrti upálením.

Už slyšeli praskání ohně, kouř se snášel i na pozice lovců, štípal do očí a nutil ke kašli.

Z houštin vylézali hadi, ještěrky a štíři. Snažili se také uniknout zkáze. Písečné zmije se plazily neuvěřitelně rychle, jejich šedožlutá těla nebylo téměř možné postřehnout. O to větší hrůzu z nich měli lovci, mezi které tato havěť vnesla paniku.

Už pozorovali řádění ohně z blízka. Nejdříve se zapálila tráva, od ní chytaly keře a pak větve stromů. Ohnivé jazyky šlehaly výš než nejvyšší stromy. Za žhavou výhní zůstávaly jen zčernalé kmeny a silnější větve jako kostry. Jak oheň rychle vznikal, tak rychle uhasínal.

Velký lov se chýlil ke konci. Vyrovnané řady lovců a vojáků se rozpadaly, nejprve ze strachu před jedovatými živočichy, pak začínali dobíjet raněná zvířata, vytahovat šípy z mrtvol a prohlížet si kořist.

A v tom se stalo něco strašlivého a děsivého.

Černé ohořelé kostry na spáleništi se pohnuly a ze skomírajících plamenů se vynořily tmavé stíny! Nic živého nemohlo požár přečkat a přece se z ohnivého pekla vyřítily postavy s příšerným řevem a mávaly zbraněmi. Museli to být duchové, kteří se zrodili z ohně!

Někteří vojáci upustili zbraně a snažili se před příšernými džiny utéct, nebo padali hrůzou v prach.

Měli štěstí. Největší skupina uprchlíků z vyhořelé oázy běžela nedaleko od nich, takže jí nestáli v cestě. Jinak by asi přišli o život, jako jiná skupina lovců, na kterou se hnala hlavní tlupa. Nebyli to žádní démoni, ale Hapiho bandité. S ohořelými vlasy a fousy, s popálenýma nohama se probíjeli z obklíčení ohněm a armádou.

Pouze lupič, kterého zranil tatínkův nebo Chamilův šíp a kterého chytil Šeti do svých zubů, mohl vypovídat.

Chamilovi bylo smutno, protože si nikdo nevšiml, že to byl jeho šíp, který zranil jediného zajatce. Sám se k tomu nehlásil a tak se několik chvastounů přelo o tu slávu. Trochu jej utěšovalo, že nikdo nepopíral, že to byl jeho pes, který zraněného chytil. I tady však všichni mluvili s tatínkem. Chválili mu psa a někteří boháči by jej dokonce chtěli koupit. Chamil se bál, že tatínek bude chtít na Šetim vydělat, jako vydělal na Ině.

V táboře bylo rušno. Všichni se ještě posilovali na zpáteční cestu z královských zásob. Každý si dopřával, co snesl a s návratem se příliš nepospíchalo. Nakonec se rozhodli, že zůstanou ještě jednu noc, aby nemuseli jít pouští v noci.

Tatínek s Chamilem řídili složitou pracovní operaci. Rozebírala se jedna z ramp, po které se tahaly kvádry na vrchol. Balvany, které ji tvořily, se musely přesunout tak, aby vyplnily stupně mezi jednotlivými pásy do tvaru pravidelné pyramidy vyhlížející jako obrovské schodiště k vrcholu se sbíhající.

Tatínkovi dalo mnoho přesvědčování, než Chamil uvěřil, že kameny rampy zaujímají polovinu objemu a když se přerovnají, zaplní celou stěnu. Chamil si mnohokrát kreslil do písku pravoúhlé trojúhelníky a zkoumal, zda opravdu mají stejnou plochu jako obdélník s poloviční základnou a stejnou výškou.

Tatínek vždy pečlivě kontroloval, zda je vše v pořádku, než dovolil, aby dělníci přehodili papyrová lana do hladce vyleštěných žlábků a zvedli kámen do vzduchu na stěnu pyramidy. Na jednom konci lan uvázali kámen, druhý drželi dělníci. Lezli po nevybroušených krycích kamenech dolů, zatímco kámen sjížděl po lyžinách přes jednotlivé stupně nahoru na své místo. Kámen usměrňovali pákami další dělníci, kteří se pohybovali v jeho blízkosti.

Tu se však otevřelo nebe. Nejprve spadlo několik velkých kapek, které se odrážely od kamenů jako ořechy a tříštily v mlhu, ale pak se spustila průtrž mračen a v mžiku bylo všude plno vody. Tolik vody Chamil viděl jen při povodni. Pyramida se proměnila v obrovskou fontánu. V prohlubních se vytvořily kaluže, po stěnách stékaly ručeje, které se slévaly ve vodopády, stále mohutnější a silnější.

Kdo mohl, nechal práce a utíkal z pyramidy dolů. Na cestách se bláto změnilo ve skluzavku, po které se kutáleli lidé dolů.

Chamil nevěděl, co dělat. Chtělo se mu běžet se ukrýt před nevídaným přívalem, uvědomoval si svou odpovědnost a zůstal stát v dešti. Byl však bezradný, nevěděl, jaké by měl dát rozkazy. Jak přerušit práci, když je kámen asi v polovině? Spustit jej zpátky nebo táhnout rychleji, aby se dostal na místo? Dělníci se o to snažili, ale kámen se zadrhával o nerovnosti, musel se nadzvedávat klínem, aby se pohnul. Každý věděl, co dělat, parta nepotřebovala žádné pokyny.

Chamil se na to bezmocně díval a třásl se jako strom ve větru. Kapky deště se mu na tváři mísily se slzami. Rachot kamene utichl po posledním nárazu na zemi a ozýval se jen nářek raněných. Co tomu řekne tatínek?

V Egyptě neměl déšť nikdo rád. Pole zavodňoval Nil a s podzimními dešti byly spojeny jen nepříjemnosti. Nachlazení, voda v místnostech, která protekla tenkými střechami, rozpadlé chatrče z bláta. Pršelo sice jen několikrát do roka, ale každý déšť byl jako boží trest.

Krátký liják skončil tak náhle, jako začal. Na stavbě však nadělal spoustu škod. Voda naplnila obrovské vany vyhloubené pro sluneční bárky, natekla do otevřených hrobek, zaplavila lomy.

Když Chamil sestoupil dolů, už se kolem místa neštěstí shromáždil velký zástup lidí. Dva dělníci byli zabiti, tři raněni tak, že se nemohli postavit na nohy a několik dělníků mělo lehčí úrazy. Chamil se raději ani nedíval a s ulehčením uvítal, když se vrátil tatínek.

"Chtěli jsme to dodělat, pane," bránil se předák a přidržoval si zraněnou ruku, aby míň bolela.

"A takhle to dopadlo!"

"Bohové nám nepřáli. Kámen už byl skoro na místě."

Tatínek chtěl něco říct, ale jen mávl rukou: "Běž se nechat ošetřit. Odneste i ostatní. Dnes už dělat nebudeme."

Dělníci tiše poslechli. Do práce se nevrátily ani party tahající na smycích kvádry, zedníci a kameníci. Celá stavba zmrtvěla a nikdo neobdivoval odlesky pyramidy v kalužích.

Donesli svařené víno s medem a kořením. Tatínek s Chamilem a ostatními stavbyvedoucími je popíjeli a bavili se o počasí. Každý vzpomínal na nejhorší déšť, který zažil. Nebylo jich mnoho, ale každý liják stál obyčejně za vzpomínku. V poušti se prý utopí víc lidí, než jich zemře žízní. Pak se rozhovor stočil na obyčejné věci.

"Víte, že se bude ženit Neferré?" zeptal se kdosi.

Chamil zpozorněl, svatba jeho bývalého učitele jej zajímala.

"Koho si bude brát?"

"Vdovu po Hotepovi, Neferet."

"Musí nějak oplatit bohu Ré, že jí přiřkl dědictví. Tak si bere aspoň jeho sluhu," řekl tatínek vážně, ale všichni se této narážce na výsledek božího soudu rozesmáli.

"To si Neferré polepší. Hotep byl pořádně bohatý. Patřily mu velké statky v Deltě. Kdy bude svatba?"

"Snad příští měsíc, až Neferré skončí službu v Heliopolisu." Kněží se pravidelně v chrámové službě střídali a po ní měli vždy několik měsíců volno.

"Myslíte, že bude po svatbě ještě učit?"

"Pochybuji. Určitě se raději bude věnovat správě majetku své nové manželky a jejích dětí."

"Tak budeme muset hledat nového učitele."

Když šli Chamil s tatínkem domů, zasvitlo mezi mraky občas slunce. Vzduch byl čistý a svěží, zcela zvláštní. Až za chvíli Chamila napadlo, kde cítil takový vzduch. U moře v příboji.

Cesta byla rozblácená jako po povodni, všude stály kaluže a bláto se lepilo na sandály. Šli pomalu, našlapovali ze široka, aby si neumazali nohy víc, než bylo nutné. Šli mlčky, až před vraty tatínek poznamenal: "Doma o tom neštěstí nemluv."

Chamil přikývl. Věděl, že tatínek nechce mamince působit zbytečné starosti.

"To tam budu tak dlouho?" zeptal se Chamil, který dosud cestu považoval za výlet jako byla cesta k moři.

"To ne," řekl Chamil.

"Co tu vedete za pohřební řeči?" zeptala se maminka, která vstoupila do světnice při posledních tatínkových slovech. Přitiskla se k tatínkovi, aby se také zahřála.

"Vzpomněli jsme si na Chamilovu cestu."

"No nemusí. Ale když se mu naskytla taková příležitost, tak by jí měl využít."

"Mně se to vůbec nelíbí."

"Pozná kus světa."

"A co z toho bude mít?"

"Doplní si vzdělání."

"Vždyť se učí u tebe a lepšího učitele sotva najde."

"Jen jestli jej Džedefré nepředstihne."

"Džedefré je sice ctižádostivý a jeho matka jej zbožňuje, ale to mu nepomůže. I kdyby Chawaab se nestal faraónem, to co získá Chamil touto cestou mu prospěje vždy."

"Když jenom pomyslím, co se mu všechno může po cestě přihodit!" vykřikla maminka.

"Bude v princově doprovodu a tak bude chráněn jako sám princ."

"Co je to platné, když tam s ním nebudu já," trvala na svém maminka umíněně.

Tatínek se rozzlobil: "A to si myslíš, že doma jej uhlídáš? Víš co se dnes stalo na stavbě? Přetrhla se lana. Dva dělníci jsou mrtví a několik je jich zmrzačených. Chamil měl štěstí, že dohlížel na práci shora. Kdyby stál dole, tak to mohlo spadnout na něj!"

"Proč jste mi to neřekli?" ulekla se maminka.

"Nechtěli jsme tě rozčilovat. Ale teď jsem to musel říct, abys věděla, že ani doma není v bezpečí."

"Bohyně Háthor jej ochrání," těšila se maminka.

"Ta jej bude po cestě chránit také. Ale hlavně se bude muset o svou bezpečnost starat sám. Co se má stát, tomu se nevyhne. Tak nač si dělat starosti předem."

Maminka už na to neřekla nic a zeptala se: "Jakou výbavu mu dáme s sebou?"

"Vezmu si luk," vyhrkl Chamil.

"Především si musíš vzít pouzdro s psacími potřebami, to bude tvá práce," schladil Chamilovo nadšení tatínek. "Ty teď málo píšeš."

"Jsme pořád na stavbě, nemám na to čas," omlouval se Chamil.

"Budeš si jej muset najít. Nebo ještě zapomeneš hieroglyfy. Stejně ještě všechny znaky neznáš. Měl bys víc číst."

Takové uvědomovací domluvy Chamila nebavily. Egyptská abeceda se mu zdála složitá. Měla několik set znaků, pamatovat si je všechny a k tomu složitá pravidla, podle kterých se znaky skládaly do slov nebylo snadné. Chápal však, že se musí na cestu důkladně připravit. Její začátek se nezadržitelně blížil.

Zima plynula, slunce se opět vracelo na obloze výš a víc hřálo. Osení na polích odkvetlo, modře len a zeleně ječmen a pšenice, sežloutlo a nastal čas žní.

Do polí vyšli rolníci se srpy. Někteří měli ještě u srpů ostří sestavené z pazourkových čepelek, zatmelených asfaltem do dřevěného držadla. Jen ti majetnější si mohli dovolit přepych, jaký představovaly měděné nástroje. Srpy, jejichž tenké ostří stačilo vyklepat a ohladit brusným kamenem, aby byly ostřejší než nejlepší pazourek, žnuly obilí pohodlněji a rychleji.

Žnec uchopil vždy hrst klasů za stébla a přeřízl je uprostřed, nebo je přetrhal, když se již srp příliš otupil. Tuto práci, stejně jako setí, doprovázel jednotvárný zpěv, který určoval její tempo. Prvé klasy obětovali rolníci kobře Renenunet, paní sýpek, aby jim byla nakloněna. Hadi chytali myši, které mohly sežrat celou sklizeň, když se dostaly do zásobáren obilí.

Tam se klasy rozházely na udupanou zem a nahnal se na ně dobytek, který vydupal zrní z klasů. Prázdné klasy se sebraly a vytřepaly, až na zemi zbylo jen zrní smíšené s plevami a někdy i výkaly.

Muži vyhazující zrní do výše vypadali jako tanečnice zahalené do průsvitných závojů. Oblaka prachu a osin se však lepily na zpocená těla, všechno nesnesitelně svědilo, sedláci při této práci plivali a smrkali bláto.

Nejprve šli ozbrojení policisté se psy, pak písaři s bílýma rukama bez mozolů, nesoucí záznamy obdělané půdy, které se vyhotovily po povodni podle výše záplavy. Následoval zeměměřič s měřícím pásmem a jeho pomocníci, kteří pásmo napínali. Jednoho dělal Chamil.

Chamil sám při vybírání daně moc práce neměl. Procházeli se zeměměřičem kolem políček, ohraničených nízkými mezemi z hlíny. Sedláci, kteří pole obdělávali, přísahali, že nepřemístili hraniční kameny, že je nechali tam, kde stály po povodni. Zeměměřič měl jejich polohu kontrolovat, ale to bylo zbytečné, tak jen podepsal se svými pomocníky, že je všechno v pořádku. Chamil měl dost času, aby pochopil, jak to všechno chodí.

Výběrčí měl vyměřovat daň podle velikosti pole a podle doby, jak dlouho bylo zaplaveno. Krátce zavodněná pole vynášela méně. Chufuanch však dbal víc na to, jaký mu kdo dal úplatek. Kdo dal málo, tomu vyměřil plnou daň, třeba víc, než pole urodilo.

Obilí z daně přebíral Chufuanchův správce, odporně otylý člověk s odulými tvářemi. Ten měl dbát na to, aby zrní bylo dobře vyčištěné. Když však dostal nějaký dar, mohly být v pytli i plevy, to jen zamhouřil oči, když pečetil pytel pánovou pečetí.

Večer vždy Chufuanch pořádal na útraty vesnice, ve které právě působili, hostinu. Ina musela tančit a zpívat. Naučila se to za tu krátkou dobu, co patřila Chufuanchovi, dobře. Chamil však z jejího umění radost neměl. Měl při jejích vystoupeních jakýsi zvláštní, nepříjemný pocit, který sám nedovedl vysvětlit. Žárlil.

Přes den měl Chamil dost příležitostí s Inou mluvit, protože Chufuanch byl zaměstnán a Ina měla volno. Také při přechodech z vesnice do vesnice chodili spolu, protože Chufuanch se nechával nosit v nosítkách. Ina se bavila s Chamilem vesele jako dřív, vyhýbala se však rozhovoru o tom, jak se má u nového pána.

Jednou stál před výběrčím nahý vesničan, pokorně shrben, ruce až u kolenou, a prosil: "Pane, to je celá naše úroda. Když nám ji vezmeš, co budeme jíst? Mám pět dětí. Zbudou nám jen plevy."

Chufuanch se na ubožáka sotva podíval: "Jsi hlupák. Já ti přece nemohu pomoci, obilí patří faraónovi." A podávaje správci pečetní váleček, poručil mu: "Přitiskni na pytle pečeť." Šel pak, jakoby se nic nestalo, k další usedlosti.

Chamil se soucitně díval na ubožáka, kterému brali výsledek celoroční práce, jídlo které chtěl dát dětem. A dostal vztek. Na Chufuancha i na sebe, že pomáhá při takové špinavé práci, okrádání chudáků. To přece tak nenechá! Jak to však zařídí?

Rychle přemýšlel. Blížil se večer, rolník odevzdá zabavené obilí ve skladu až ráno. Tam už nikdo obsah pytlů kontrolovat nebude, přesvědčí se jen, zda pytle jsou správně zapečetěny. Stačí si opatřit pečetní váleček. Chamil se usmál. Vždyť to je jednoduché!

Zůstal pozadu a vrátil se ke chudákovi, který dosud stál nešťastně u své sklizně: "Máš nějaké prázdné pytle?"

"Nějaké mám. A mohu si vypůjčit."

"Naplň je tedy plevami a prachem, aby vypadaly, že jsou plné obilí a měly odpovídající váhu. Zítra je odvezeš do skladu a dobré zrní si necháš."

"Ale pane, jak to mohu udělat? Nebudou na nich pečetě. Dozorci mne chytnou a zbijí, že jsem je chtěl podvést."

"Nech stát pytle na dvoře a víc se nestarej. Bohové ti pomohou." Zmínka o boží pomoci uklidnila venkovana.

"Udělám, jak si přeješ," řekl s nadějí.

Chamil při nejbližší příležitosti vyhledal Inu. Jen ona mu mohla pomoci s tím, co zamýšlel. Ina jej vyslechla, podívala se na něj s úsměvem a pak mu řekla: "Počkej na mne v noci. Dám Chufuanchovi do vína opium. A donesu ti pečeť.

"A neprozradíš to nikomu?"

"Neboj se."

"Jestli se na to přijde, tak vina zůstane na správci. Nikdo mu neuvěří, že nezapečetil pytle s prachem za tučný úplatek."

"Tomu to přeji," řekla nenávistně Ina. "Je to prasák a myslí si, že si může všechno dovolit."

Při večeři Ina povzbuzovala Chufuancha, aby hodně pil. Ten se nedal příliš pobízet a víno s přimíchanou opojnou látkou brzo udělalo své. Ina jej musela odvést na lože. Chamil nečekal příliš dlouho, než se v jeho skrytu v křoví objevila.

"Tady máš váleček," zašeptala.

"Za chvíli ti jej donesu zpátky."

"Půjdu s tebou," řekla a chytila Chamila za ruku. To Chamil nečekal. Byl rád a pevně se Iny držel. Vyklouzli zadem, aby si jich nevšimla hlídka, která klimbala u dohasínajícího ohně a pospíchali k chatrči chudáka, kterému chtěli pomoct.

Pytle s plevami stály připraveny, jak Chamil poručil. Rychle zlomil pečeti na pytlích s obilím, šňůrkami zavázal nové pytle, protáhl šňůrky podložkami, zalepil je blátem a vtiskl do něho Chufuanchovu pečeť.

"Hotovo," oddechl si.

Ina se zasmála. Nazpátek šli pomalu. Když se měli rozejít, nějak s tím otáleli. Chamil mlčel, nevěděl co povídat, ale najednou cítil, že jej Ina přitáhla k sobě, obejmula jej a políbila. Než se vzpamatoval, zmizela v domě.

Chamilovi se nechtělo jít spát. Musel by do jít místnosti, kde byl ubytován s ostatními písaři. Raději se vrátil k ohni, díval se do hvězdnatého nebe a přemýšlel o světě. Ani tak moc nepřemýšlel, jako vzpomínal na tu hubičku.

Probudila jej zima. To už rád zalezl do tepla pod pokrývku na lůžko.

Všechno se zdařilo. Chudák odevzdal bez potíží falešné pytle. Chamil to zjistil, když mu z vděčnosti donesl úplatek. Nejprve nechápal, proč mu vesničan strká džbánek medu a pytlík datlí, ale pak se mu z těch sladkostí udělalo nevolno.

Ubožák si vysvětloval jeho zaváhání špatně, domníval se, že se Chamilovi jeho dar zdá malý a začal se ospravedlňovat: "Víc ti, pane, dát nemohu, jsem opravdu chudý."

"Dej to svým dětem. Já přece nic nechci," řekl Chamil. Nepokoušel se vysvětlit, že úplatek nemůže přijat. Oč by pak byl lepší než ti, kteří brali všemi deseti a okrádali chudáky i stát?

S veselou se vrátil domů a chtěl o všem vypravovat, ale maminka jej přivítala se slzami: "Chlapče, přišel dopis od prince, máš se připravit na cestu a za deset dní máš přijet do Memfidy. Pojedete do té Nubie."

"A proč pláčeš, mami?"

"Mám o tebe strach!"

"Neboj se, nic se mi nestane."

"Ty jsi celý tatínek," vybuchla maminka, "jak to tak jistě můžeš vědět?"

"Když zůstanu doma, tak se mi také může něco stát."

"No ano, ale budeš doma a můžu ti pomoct. A kdo se o tebe bude starat v cizině?"

"Já však musím jet."

Maminka se přestala hádat a začala snášet to nejlepší, co měla k jídlu, aby se ještě Chamil doma před tou cestou pořádně najedl. To se Chamilovi líbilo. Byl zas šťastný a vesele vykládal svá dobrodružství.

Tak se Chamil začal připravovat na cestu.

Trochu udiveně se díval na zkameněliny, které sebral v opuštěném lomu teprve před rokem. Co s tím? Potěžkával kameny v ruce, vzpomínal, proč je vlastně tehdy přinesl domů, k čemu je potřeboval. Hodil je zpět. Zdálo se mu, že ležely v truhlici strašně dlouho.

Našel i sáček mušliček, které dovezl od moře. Po návratu se nedostal k tomu, aby z nich udělal náhrdelníky, jak zamýšlel, a tak tu ležely zapomenuté. Přece by z nich měl ty náhrdelníky udělat a dát je mamince a sestrám na památku.

Když chodil po návštěvách, aby se rozloučil se známými, vybral si pro Chufuancha schválně takovou dobu, kdy věděl, že pán domu není přítomen. Měl tak možnost předat dárek Ině a čekat s ní na hostitele.

Ina byla překvapená dárkem. Chamil jí trochu zajíkavě vysvětlil, že je to na rozloučenou, protože jede na dlouhou cestu. Když jí to řekl, odběhla do svého pokoje a donesla mu zlatý přívěsek na náhrdelník, chřestítko sistrum, znamení bohyně lásky Háthor.

"To máš ode mne, abys na mne nezapomněl," předávala mu jej se smutným úsměvem.

Ina jej políbila. když vyšel z domu, Chamil se zlobil sám na sebe, že vše zkazil tím že odešel, že nemusel být tak nesmělý.

Poslední den v práci se Chamil loučil se všemi spolupracovníky. Pak jej tatínek vyvedl do pouště na protáhlý pahorek nad pyramidou. Odtud bylo vidět celé staveniště jako na dlani. Tam mu řekl: "Podívej se dobře. Těžko už postavíme větší pyramidu než je Chufuova. Kdyby se však postavila pyramida na tomto místě, nemusela by být ani tak vysoká jako Chufuova a přece by vypadala mohutněji.

Chamilovi připadalo divné, že mu to tatínek povídá, ale ten pokračoval: "Nikdy jsem ti nevykládal, že tě mám rád, ale snad jsi to poznal sám. Mám taky rád svou práci a chtěl bych, aby její výsledky byly co nejkrásnější a trvaly věčně."

Stáli tam pak dlouho, až už Chamil ani nevěděl, na co se dívat. Když šli zpět, chytil se tatínka za ruku, jako když byl malý a chodil s ním na procházku.

Odpoledne před odjezdem Chamil naposledy vylezl do koruny sykomory. Už dlouho neměl čas ani náladu, schovat se do jejích rozložitých větví, poslouchat tajemný šepot listí. Vylezl co nejvýš, obhlížel celé údolí, počínaje bělostnou pyramidou, žlutou pouští, zelenými palmami, okrovými poli, až k stříbřité stuze řeky a šedivému pohoří na východě.

Vše leželo před ním jako na dlani, celé jeho dětství, se kterým se teď definitivně loučil, protože od zítřka bude nový člověk, samostatný mladík mezi cizími lidmi. Už se bude muset starat sám o sebe, nebude se moci spoléhat na tatínka a maminku, že se o něj postarají, že za něj rozhodnou. Bude odkázán na svůj rozum a svou sílu jako sokol kroužící vysoko v oblacích.

Než slezl se stromu, vytáhl do koruny Kera a pomohl mu vylézt do svého oblíbeného hnízda. Ker lezl nešikovně, bál se výšky. Byl však nesmírně pyšný, že jej starší bratr vzal do svého království.

"Já jsem moc rád," řekl, ještě pořád trochu ráčkujíc, "že jedeš pryč. Dal jsi mi kuličky a starý nůž."

"Stejně už jsem si s nimi nehrál," usmál se na něj Chamil s převahou staršího. "Dávej pozor na sestry, na maminku a tatínka."

"Budu," sliboval Ker bezstarostně, ale docela vážně. "Pomůžeš mi slézt dolů?"

"Tak pojď. Nejdřív dej nohu na tuto větev." A lezli dolů.

Pak obhlédl celou svou výbavu, vaky s šatstvem parukami a přikrývkami, písařské potřeby, dýku v pouzdře i luk. Ten teď napínal docela snadno, i terč pravidelně zasahoval. Ani se to nezdálo, ale za poslední měsíce rychle vyspěl.

Večeře byla slavnostní. Maminka navařila jídla, která Chamil jedl nejraději. Bylo všeho hodně a tak seděli u jídla dlouho do noci.

Tatínek s maminkou střídavě poučovali Chamila, jak se má na cestě chovat, co má dělat a čeho se vystříhat. Hlavně mu kladli na srdce, aby často psal domů.

"Budu," sliboval Chamil.

Ohrada domu v Gize, kterou Chamil při příležitosti královské návštěvy obílil, už dost omšela při jarních pískových bouřích a na některých místech oprýskala. Na dvoře se objevila nová chatrč, ve které bydlel pacholek se svou ženou. Sykomora však rostla stejně krásně.

Pod stromem seděl uprášený posel. Před sebou měl misku s jídlem a džbán s pivem. Střídavě jedl a pil.

Před poslem stál malý Ker. Držel Šetiho za obojek a díval se zvědavě na cizího člověka, který přišel z dalekých krajin, kde teď cestuje Chamil. Sestry okukovaly návštěvu z povzdálí, neslušelo se, aby se držely tak blízko jako bratr.

Všichni byli zvědaví. Maminka se pokoušela vyptávat, ale posel říkal, že nic neví, že jen nese dopis. Tak museli čekat na tatínka, aby jej převzal a přečetl. Ten se vrátil z práce před západem slunce. Kurýr mu předal psaní, zabalené v bambusové trubce, tatínek jej odměnil za službu a požádal, aby počkal na odpověď.

Tatínek rozbalil dopis, už jej musel držet v natažených rukách, protože v šeru špatně viděl, a četl:

Já, Chamil, syn Pepiho, jsem zdráv a přeji všem stálé zdraví! Ať vás chrání bůh Ptah! Ať vás chrání bohyně Háthor! Ať vás ochraňuje bůh Ré! Ať je vám příznivý Hor! Ať je vám nakloněna Isis! Všichni velcí bohové ať vás opatrují!

Já, Chamil, syn Pepiho, jsem v cizině a stále na vás vzpomínám a přeji si, aby jste byli živi, zdrávi a svěží."

"To je krásný dopis," vydechla spokojeně maminka. Slzy jí stékaly po tvářích.

"Slyšel jsi?" povídal Ker Šetimu, "Chamil tě pozdravuje."

Šeti, když uslyšel Chamilovo jméno, zaštěkal. Jako že rozumí. Všichni byli spokojení, že na ně Chamil nezapomněl. Jen tatínek brblal: "Krásný dopis! Co jsme se z něj dozvěděli. Jenom to, že Chamil je živý a zdravý a že na nás vzpomíná. To je dost málo, na to, co dalo práce dopis k nám dopravit. Takové psaní je k ničemu."

Nezbývá, než souhlasit s názorem Chamilova tatínka. Z Chamilových dopisů nic nevyčteme a proto nezbývá, než naše vypravování skončit.