Právo na početí

V této pohnuté době se každý domáhá nějakého práva. Když už ne přímo pro sebe,to dělají jenom sobci, tak alespoň pro druhé. A když ne pro druhé, tak pro třetí.Takoví dobrodinci se vůbec neptají, zda ti druzí nebo třetí o to právo, jejich zastánci vydobyté, budou stát. Hlavně když bude dosaženo cíle. Jakého?To už necháme na vůli boží.

Možná už tušíte,o čem bude řeč. O právu oplodněného vajíčka na početí. Po celém světě vystupují aktivisté proti právu žen svobodně rozhodnout, zda dravého cizopasníka, který se po neopatrném pohlavním styku usídlil v jejich lůně, přijmou za svého, nebo jej odříznou od životodárných látek a nechají uschnout jak odlomený list.

Pořádají se demonstrace, vytahují se na zastánce legálních potratů nejrůznější argumenty.Samozřejmě,hlavně z Bible.Tak se podívejme,co tam o tomto tématu stojí.

V kapitole III prvé knihy Mojžíšovy sliboval Bůh ženě, že velice rozmnoží bolesti při rození dětí. To byl ještě značně rozzloben na Adama a Evu, že jej neposlechli a jedli ovoce ze stromu poznání. Dnes už mají porodní bolesti jen některé ženy a je možné použít utišující prostředky při porodu i při těhotenských potížích.

V následující periodě byly vztahy mezi Bohem a lidmi všelijaké a tak všechno začalo znovu po potopě, když Bůh přikázal Noé a synům jeho: Ploďtež a rozmnožujte se,a naplňte zemi /Genesis,IX,1/.

V té době byl s lidmi zadobře, tak jim ty směšné pohyby, které jsou pro udržení rodu nezbytné, zpříjemnil natolik, že ženy zapomínaly na těhotenské potíže a snažily se plnit množivé přikázání bez ohledu na případné strádání.

Teď jsme se dostali k vlastnímu jádru problému: Splnili jsme už tehdejší rozkaz nebo ne? Kolik má být na zemi lidí,aby byla naplněna? Zřejmě jich nemůže být víc, než jich země stačí uživit, takže s tím rozmnožováním musíme jednou přestat, dříve nebo později a raději dříve, než bude pozdě.Nové pokyny jsme zatím nedostali, tak máme dvě možnosti. Buď aspoň předstírat, že se snažíme plnit přikázání a jako Onan praktikovat přerušovanou soulož, či použít modernější prostředky antikoncepce a když selžou, dovolit ženám, aby se oplodněného vajíčka zbavily, nebo zahájit pasivní resistenci proti Boží vůli.

Co jiného je pohlavní abstinence než protivení se Boží vůli? Vrcholem pokrytectví je prohlašovat takovou zdrženlivost za ctnost.To je pravé farizejství a všichni víme, co si Ježíš o farizejích myslel. V Desateru je sice jedno přikázání, zakazující smilnění, ale pokud se tento neslušný výraz týká bohulibé snahy, jejímž cílem je splnění pokynu nebo alespoň trénink a udržování kondice, když jej z nejrůznějších důvodů nelze plnit, potom si jednotlivé příkazy a zákazy odporují.

Stanovení hranice, kde začíná lidský život je velmi obtížné.Kdysi to byl porod životaschopného dítěte. Pokud přišlo dítě na svět předčasně, potom zahynulo. Dnes je možné udržet v inkubátoru při životě i nedonošené děti a v zásadě musíme počítat s tím, že se podaří konstrukce umělého lůna a bude možné udržet na živu každý zárodek a dokonce vypěstovat každé oplodněné vajíčko. Vajíčko už dnes se snadno oplodní in vitro, mimo tělo ženy. A pokud se oplodněné vajíčko přenese na funkční dělohu, potom se z něj stane embryo, jako z každého jiného vajíčka oplodněného klasickým způsobem. V zásadě je živé každé vajíčko a stanovit hranici života jeho oplodněním je stejně věcí konvence, jako povolit potraty do určitého týdne těhotenství.

Když řekneme, že každé oplodněné vajíčko má právo na život, potom se lze domáhat tohoto práva pro každé oplodněné vajíčko. Tedy i vajíčko oplodněné in vitro. Co s těmito objekty, které se ničím neliší od těch, které byly oplodněny in vivo. Budou soudy určovat, která žena je povinna je přijmout do svého lůna a vypěstovat, nebo se bude metat los? Vždyť v přirozených podmínkách rozhoduje o příležitosti oplodněného vajíčka se zachytit v děloze také náhoda, zda je příslušná kombinace hormonů příznivá či nikoliv.

Heslo o tom, že každé oplodněné vajíčko má právo na život v ústech lidí, kteří se sami o rozmnožování lidského rodu nesnaží, je jenom prázdná fráze. Stačí se jich zeptat, proč zůstávají na půli cesty a proč tedy nehájí právo každého vajíčka na oplodnění?

Takové stanovisko by mělo svou logiku. Jestli Bůh chtěl, aby se lidé množili, potom jim stvořil ovulaci v měsíčním cyklu a ne v ročních nebo ještě delších intervalech, jak je tomu u mnoha druhů savců. Kdo nevyužívá všech příležitostí k rozmnožování, hřeší nedbalostí a případně ještě hůře, pokrytectvím.

Jak je to možné, že jsou známy jenom statistiky počtu potratů a nikdo zatím ani neodhadl, kolik zdravých vajíček ročně skončí v kanále či popelnici jenom proto, že jejich producentky jim nedovolily setkat se spermiemi?

Kdyby proti zákonům dovolujícím potraty protestovali otcové četných rodin, zasloužilé matky a matky hrdinky, které vychovaly tucty dětí, pak by se dalo říct, že jen chtějí, aby stejně plodní byli i ostatní, aby se co nejrychleji přiblížil konec světa, kdy se lidé jednoduše ušlapou. Nejhlasitěji se však ozývají svatoušci, kteří mají radost že se do nesnází dostal někdo jiný. Argumenty protivníků potratů jsou polovičaté. Když od nich uslyšíte, že každé oplodněné vajíčko má právo na život, tak se jich zeptejte, proč nemá právo na život každé vajíčko, proč se vajíčka dělí na privilegované, kterým se dostalo daru oplodnění, a ty ostatní. Jestli má právo na život vše živé, potom musí mít právo na život každé vajíčko. A toto právo musí zahrnovat právo na oplodnění.

Pokud se žena rozhodne pro potrat, pak má oplodněné vajíčko prostě smůlu jako vajíčko, kterému se nepodařilo zachytit na sliznici dělohy, protože byla nepříznivá hormonální situace. Při potratu chybí vůle matky přijmout dítě do svého lůna, což je ten nejdůležitější faktor pro život člověka. Je to smutný paradox, že odpůrci potratů redukují ženu na pouhý stroj na rození dětí, kterému lze cokoliv přikázat. Jako kdyby neměla duši. Tupá víra se obrací naruby a ukazuje nám svou zvrácenou tvář, která věří v život bez lásky.